O veselých písničkách a ustájeném vozíku

Když hraje nadšení a nákup je příliš těžký.Loughborough University, jak jsem již zmiňovala, je instituce obrovská. Odehrává se tu spousta akcí. O některých se nikdy nedozvíte, o jiných čas od času informují univerzitní stránky. Jednou takovu inzerovanou akcí byl i dnešní koncert studentského tria The Groggs, hrajícího irské písničky. Koncert se konal v čase oběda, a tak jsem vyrazila. Najíst se něčeho irského. Dobře jsem udělala. Ukázalo se, že trio byl jen šotek na pozvánce, ve skutečnosti jsou The Groggs čtyři (více hmoty = větší sytost). Zpěvák, kytarista a banjista (v jednom), vynikající houslistka, flétnistka a také šikovný bubeník přebíhající ke klavíru. Všem tak do dvaceti let. Jejich repertoár obsahoval pouze irské skladby, jak echt lidovky, tak i písničky, které mají v repertoáru například The Corrs nebo The Dubliners. Projev The Groggs byl tak milý, opravdový a v neposlední řadě i docela profi, že jsem po necelé hodině odcházela jen hodně nerada. Z musu. Řídké publikum sestávalo převážně (bohužel?) ze seniorů, čili atmosféru pasující k výrazu kvarteta se (bohužel!) nepoařilo naladit. Nicméně i tak byl pro mě tenhle odpolední koncert zážitkem. Ten ještě paradoxně podtrhla nepříjemnost, která se přihodila kytaristovi – hned při třetí písničce přetrhl strunu. Aby natočil novou, zmizel i s kytarou do zákulisí. Za chvíli na něj šel dohlédnout bubeník, no a flétnistka, ta si zřejmě odskočila. Na "pódiu" zbyla jen chudák houslistka. Nevědíc, co se sebou, začala hrát. A dobře udělala. Jeden ze svých partů vystřihla dokonale. Flétnistka se za chvíli vrátila, a tak holky zahrály společně. Do toho se objevil bubeník a ihned se k duu připojil. Nakonec to bylo moc sympatické. Z konzumního soudku je příhoda (no, příhoda… ale stalo se), která se udála jen o několik hodin později. Na dnešním jídelním nákupu jsme pořídily se spolubydlící Terkou rekordní počet tašek – devět. Autobus domů nám však před nosem ujel. Než čekat půl hodiny na další, raději jsme naskládaly nákup do mělkého vozíku a vydaly se parkem domů pěšky. Cestou jsme byly my i přeplněný vozík napěchovaný taškami s vlajícími uchy terčem posměchu. Na jeho ukočírování (vozíku, ne posměchu – i když…) by se snad měl vydávat řidičák. Inu, docela jsme se nadřely. Nákupní vozík je nyní ustájen na zahradě. V jeho žaludku odpočívá moje libra, kterou vysvobodí až další nákup. Před chvílí jsem se od místní Gemmy dozvěděla, že za ten vozík můžeme dostat až padesátilibrovou pokutu. Tak nám držte při jeho vracení palce, ať nás nikdo povolaný nevidí.