Nejhezčí procházky jsou podle mého podél vody.
Moc rada bych pismenka o nejhezcich prochazkach tukala na ceske klavesnici, jiz ma muj notebook v detasovanem doma. Jenomze ten si stavkuje. Zrejme dospiva, a tak se casto zasekava, odmlouva formou piskani, pak zas nekomunikuje a radeji se rovnou vypne, jednoduse, odmita poslusnost. Zacinat si s nim neco dlouhodobeho je vec nejista, zavdek musim vzit tedy klavesnici skolni, bez hacku a carek.
To by me tedy vazne zajimalo. Cim to, ze k nejhezcim mestskym prochazkam patri ty podel vody? Podel rek, potucku, rybniku nebo jezirek? Premyslela jsem o tom hlavne minuly patek v Londyne, kdy jsem podnikla s prazskymi kamarady Honzou a Johankou dlouhy vylet podel Temze. Stejne hezke je ale chodit i podel brehu Vltavy na Smetanove nabrezi, podel Sieny nebo Otavy v Pisku. Voda ma proste nejakou zvlastni vlastnost, ktera dodava mestskemu klimatu kouzlo navic. Kdybych tak ale vedela, kterou vlastnost? Mozna ze je to schopnost udelat prostor nejak jasneji trojrozmerny, clenitejsi. Pevnina, nebe a voda, ktera odrazi vsechno kolem. Nebo mozna ze i reka je liska podsita, ma rada paradu a rozhodla se, ze ve mestech bude pusobit jako doplnek. Naramek, barevne puncochace nebo tetovani na zadech. Takova tresinka na dortu, zlaty rez, abstraktni zvuk navic. Nebo ze by sobestacna, mocna hmota bez zajmu, jiz lide trochu zkrotili a postavili kolem a pres cesty a mosty, aby meli kde chodit a premyslet, jako to, ze je to tak hezke?
Moc moc hezký, Hani.