Borat, Dobrý ročník a Sólokapr bez salátu o Vánocích
O Vánocích jsem to kinematograficky rozjela. Tři filmy ve čtyřech dnech, to je skoro jako chodit celý rok každý týden na cvičení a ani jednou nevynechat.
V tento čas přepopulární Borat: nakoukání do amerycké kultůry… mě v pravidelných intervalech rozesmál, hlavně když se hrála kazašská hymna o nadprodukci draslíku v zemi. Ale celkově z něj mám pocit max. tříhvězdičkové nafouklé bubliny (mnoho povyku pro nic, velbloud z komára, i mistr tesař se někdy utne atd.) Pro Východoevropany jako jsme my, tedy lidi, kteří a) na jednu stranu znaní na vlastní kůži holokaust b) na druhou stranu si s gustem vyprávějí někdy až přespříliš trefné vtipy o židech c) a s nějakou tou korektností v jednání si nelámou zas až tak hlavu, polovina vtipů ztrácí na zamýšleném lesku skandálu. Na humor podobného rázu u nás opravdu stačí Tele tele, jak poukazoval v Lidových novinách Jan Čáp (tady). A má to hned několik výhod: "Vtipy" upgradeované na tuzemské poměry a zároveň hned několik obličejů, které je ztělesňují. Čímž rozhodně nechci popřít skutečnost, že většina Boratových vtipů určitě uhodila hřebík na hlavičku. Ale kam ten hřebík patří? Komu tu vlaštovku chtěl autor vlastně poslat? Zkrátka, Borat se mi zdá celý takový matný a utápějící se v myšlence, jak moc fajn by bylo "jen tak" někoho šokovat.
Na hezký obal a (proboha jen žádné šokování) hraje Dobrý ročník (A Good Year), letní příběh s happy endem, kde v hlavní roli vydělává, utrácí a dědí anglický burzovní šéf desítek kancelářských myší Max-milion alias Russell Crowe (na obrázku se svou nenadálou francouzskou láskou, servírkou Fanny). Hezké obaly se mi líbí, a když mají v sobě ještě milý obsah, skoro se mi to až nezdá.
Jenomže Dobrý ročník takový je. Je to Londýn s "vajíčkem" a Provance plná vína, sýrů, slunce a light vtipů. Charismatický a sobecký Max, který prozří. Krásná a chladná Fanny, která roztaje. Pünktlich a velepohotová sekretářka Gemma. Film, který hraje jen s estetikou nad čtyři hvězdičky z pěti. Film, ve které nemají co dělat staří, oškliví a lůzři. Film, který není ani náhodou horší než předloňská vinná Bokovka, a to i přesto, že z něj na povrch koukají jen bezvadně upravené hlavy s kouskem révy za uchem. Ale stejně se nenudíte, protože je pořád na co se dívat. A když už to snad chvílemi přeci jen náhodou není děj (ruší tady vlastně pomalost?), tak jsou to takový ty obyč věci. Everyday´s life, jako když se v Londýně nedaří a nebo v Provance daří.
V Londýně se opravdu moc nedaří, tedy alespoň jednomu z hlavních hrdinů posledního Woodyho scénáře k filmu Sólokapr Peteru Lymanovi. Každý rok chodím na nového Allena s nadšením a s radostí, odcházím pak už vtěšinou jen s nadšením. Sedí mi jeho neurotický a tak trochu zoufalý vystupování, bláznivý pochody v hlavě, absurdní humor, oko na obsazení (dnes výborná Scarlett Johansson, zase v jiném světle než v loňském Match Pointu) i lokace (když to neni NY, tak London 100 %). Prominu mu cokoliv (je ale pravda, že on se skoro neplete). Jenomže i přesto se pokaždé těším, že mě něčím aspoň trošku překvapí. Zatím se mu to dařilo, v Match Pointu – ač by se stokrát a jednou přišlo na to, kdo je vrah, kdyby se dávalo pozor na logické postupy – to byl například žánr. Ten letos Allen dotáhl ad absurdum a a ačkoliv v jeho podání nikdy nemůže jít a nepůjde o čistě žánrovou, v tomto případě detektivkovou podívanou, odcházela jsem tak trochu zklamaná. Ani ne z hereckého obsazení, z lokací, ze zmateně čirého humoru s vybranými narážkami. Prostě jen z toho, že to všechno bylo tak dobré, jak jsem předpokládala. A to se vším všudy. S obsazením, lokacemi, neuroticko-zmateně čirým humorem s vybranými narážkami.
Asi jako když týden dopředu víte, že v neděli k obědu maminka upeče kuře,jež máte moc rádi. Ale přesto napjatě čekáte, že to třeba náhodou bude řízek, který vám ale chutná úplně stejně.
A není.