Neděle 25. února
Nedělní Vertigo u Staré paní vůbec nebyla závrať. A i kdyby byla, měly jsme s holkama zamluvenej stůl s židlema.
Od začátku to bylo milý a soustředěný pohlazení starý školy, moderního promyšlenýho jazzu, kterej nehraje na jungle cool soudobej efekt ála Coltrane, má poctivou, čitelnou formu, a taky moc hezky rozpracovaný téma. A všechno je to tak citlivě, zkušeně zahraný. Ehm, tedy když zrovna Oskar přespříliš nepere do trubky a nebo když Vojtěch s brýlemi vypůjčenými z detektivky 60. let zrovna není tak náruživý,že mu praská struna od klavíru.
Na Vertigu se mi moc líbí i ta skvělá souhra dvou dechů, Oskartrubky a Marcelsaxofonu, tak typická už z dob Yellow Family.
Překvapení byl výkon Lenky Dusilové. Už na desce to bylo milý osvěžení. Ale neslyšet to, nikdy bych nevěřila, že ten její jinak hrozně zvláštní a zapamatovatelnej hlas by mohl tak nádherně pasovat do vertigoaranží a vůbec do jejich výrazu. Líbí se mi, jak na sobě v posledních letech zapracovala. Skvělá barva, vzrušující výraz. A kapela z jejích jednoduchejch písniček hranejch z části na kytaru vyválela těsto na skvělej štůdl. A taky ho hezky pocukrovala. No a my jsme si pochutnali. Nebo někdo tajně zvracel?
U stolečků bylo plno.