Maybe the sun will shine today
The clouds will roll away
Maybe I won´t be so afraid
I will understand everything has its plan
Eithe way
Na nový desce Sky Blue Sky zpívá Tweedy s Wilco o lásce, o tom, že proč by nebe nemohlo bejt zase modrý, i když odešla a já si teď sám peru a žehlím, abych zabil čas (věřim, že než to všechno udělám, zase se vrátí). Že lidi jsou/nejsou na všechno sami, bojujou se sebou (a ve volném čase i se světem), jsou/nejsou takoví, jak to doopravdy cítí, a že nejvíc ze všeho si přejou vracet se každej večer domů, kde někdo čeká na jejich slova-myšlenky-pohledy-doteky-společnou smrt. Jak easy.
I try to stay busy
I take out tre trash,I sweep the floor
Try to keep myslef occupied
Cause I know you donť live here anymore
Kromě Antonyho, Reginy Spektor a Wilco neexistuje asi žádný interpret/kapela, který by se do mě za poslední dva roky tak trefil. Tweedy má hlas, co na Sky Blue Sky zní v Either Way a What Light spolu s country kytarou jako essential Dylan, v intru Please Be Patient With Me na kytaru pro změnu drnká jako na nahrávkáce Taj Mahala (jenomže pak přijde sólo jako perličkový vodopád a konec obyč folkárny, zůstává jen zbytek ledu po mrazení v zádech), v Hate it Here Tweedy zaskakuje ve tři ráno na diskotéce za ospalýho dýdžeje – nebo že by to byl on sám? Mám ráda barvu jehohlasu, náladu skladeb od škrabavý melancholie do extáze, celou tu atmosféru desky – dvouhvězdičkový hospody s pětihvězdičkovým jídlem jako bonusem. Je to radost z hraní, bluduště tónů s jasným řešením, a jako třešinka na šlehačkovým dortíku asi i radost ze života, jestli to teda vlastně není obráceně.
Vždyť on toho člověk k němu zas tolik nepotřebuje.
Dokud svítí dvě světla nahoře
a člověk je odpovědný za to, co dělá
je život oukej.