"A prosím vás, promiňte, že jsem vás obtěžovala, že jsem do vás strkala. Já jsem nemohla zavřít lahev od džusu."
"Hm, nic se neděje," odpovídám na půl huby, protože si zrovna v duchu říkám, jak pole s řepkou, bez řepky a louky a lesy z té výšky vypadají, jako by je někdo namaloval v paintshopu a vylil na ně kyblík se žlutou, hnědou a zelenou barvou. Nemůžu se od toho odtrhnout.
"A prosím vás, nevíte, co to bylo? Proč to tak houpalo? Proč tak klesl?"
"Dostali jsme se do turbulencí, ale už je to dobrý, za chvíli jsme dole."
"Aha, a kde jsme teď? Nad Německem?"
Dívám se dolů z okýnka a vidím tubus metra na Lužinách. Protáčím očka. "Ne, jsme v Praze, za chvíli přistáváme". Jsem klidná, protože před chvílí jsme měla v těch mracích fakt nahnáno.
"Cože? Jsme nad Francií?" ptá se paní a mě už to stačí.
Výlet do Belgie byl fajn. Mikšán je dárek a rodiče se o něj skvěle starají. Často se smějou a Miki to má po nich.
Brusel je ale fakt trochu špinavý město a řidiči tam jezděj bezohledně. Věci jsou pro Belgičany větší problém než pro Čechy a nějakej den tam nehraje roli.
Proto budu nejvíc vzpomínat na milej výlet do Knokke. Ačkoliv fučelo, dojem z moře mi to nezkazilo. A ten oběd a zmrzlina! Už taky vím, že milenky to maj v Knokke napsaný na dveřích.
V Bruselu jsem prvně ochutnala Colu Zero, pán ji propagoval na ulici. Pršelo, foukalo a ten nápoj chutná stejně jako obyč lightka. Takže nedobře. Nebo že by trochu líp?
Honzík mi ukázal nádherný kulturní centrum Volubilis, Cook and Book. Vrchol designu a vkusu, spousta zajímavejch knížek o umění, cédéček s jazzem a klasikou a taky luxusní restaurace a dobrý světla. Miles Davis výběr a Charlie Parker výběr za necelejch pět euro.
