…dávali do kupy zkušebnu, je to tam teď jako v klícce, než zase v září přiběhnou děti, začnou se hrabat v notách, všechno zpřehází, nezaloží si svoji složku s bude jim porád něco chybět. Jako ten pohled od Pidžna z Japonska:
1) Marek: Jste už rozezpívaný?
2) Michal: Neruš, píšu program.
3) Kotouš: Nezapomeň na Goodkinga!
4) Andi: Potřebuju panáka!
5) Basty: Pojďte se na to vy….!
Jak jsme tam tak seděli na vyluxovaným koberci a dávali do složek ty kupy papírů, nacházeli jsme starý plakáty, fotky, nezpívaný nebo dávnou zapomenutý noty (Cože, ty máš eště Pašopaňori? Novoročný zpěv? Tyjo, spousta not na Easy…), museli jsme se smát, co je to za legrační subkulturu, nikdo by nám bejval nerozuměl, kdyby tam s náma byl, ale nám bylo dobře a měli jsme takovou rozjařilou dětskou radost. Dostala jsem obrovskou chuť zahrát si na tu rozladěnou, povolenou, polorozbitou kytaru z rohu Čápi z komína od cihelny/zobákem klapou/asi sou nesmrtelnýýýý, jenomže to ani trochu nefungovalo, a tak jsem chut radši poprosila, ať odejde, doufám, že se neurazila.
Naposledy jsme si – ve velekomorní atmosféře – sedli vedle do Ztrát, dali si virgin mojito a další dobroty a povídali a venku bylo horko a zároveň pršelo a vevnitř bylo taky horko s tím rozdílem, že kapky přicházely s příchozími, až jsme se nakonec s Markem zvedli a odešli s odchozími a v autě jsme si povídali o muzice jako o počasí.
Právě začaly prádzniny.