Poslouchám vyžádanýho Buckleyho a nevim, jestli je fakt tak dobrej, jak řikal Kotouš, anebo je to další kluk ze sekce "my, co sme fešáci, ale trochu se litujem". Jestli je to deska na ixtej poslech, nebo deska na trápení.
Oslavili jsme šedesátku. V naší picce nám jen tak přinesli dorty a já sem si vzpomněla, jak mi před osmi lety přinesli jen tak růži k osumnáctinám. Úloha: Kolik bylo Handě loni? Doma jsem přichystala afterparty s ipodem, šampusem, jahodama, ovocným dortem, na kterej už nikdo neměl chuť, a šťávou. A tak jsme seděli a plkali a bylo to docela milý, akorát že porád cejtim, že ty nejlepší časy jsou už nenávratně pryč. A s tim ta šedesátka zas tak nemá co dělat.
Štve mě to odtažený auto za třináct stovek a středeční Českomalínská 25. Co jim tak asi budu vysvětlovat? Achjo, že já radši nechodim všude pěšky. Sobotní duatlon na kole na Petynku – kilák v čepičce a brýlích – na kole do Vokovic bych měla praktikovat častějc, je mi po tom dobře. A co potom ten Štyrský u Kamennýho zvonu! Bezvadně a citlivě koncipovaná výstava, velezajímavá záležiost, zážitek jara, spolu s paní Kučerovou a Zívrem. A Timeout v hlavní roli se znovunalezeným Stijnem, kterej čte pitomýho Alchymistu, byl taky skvělej. Hrozně mě baví, když někdo pár slovama vystihne situaci v plastickým tvaru. A ještě tak, až vás z toho zamrazí – deja vu, tak bych to taky řekla, kdybych to tak, ehm, říct uměla. Jako Kluun.