říká na Dejvický Pejzi, když jediný dva lidi, kteří nastupují do dvaadváci, jsme my dvě, ale přitom je jasný, že i zbytek nacpaný refí(ý)že chce jet do hotelu Krystal vyspat se po prochozeným dni horkou Prahou. Tyhle tramvaje mimo jízdní řád mám nejradši, je to takový kouzlo lokálního, a tak se vlastně tý skupině nedivím, že se tak trochu ostýchala nastoupit, dyž dvaadváca neni ani dváca, ani šestadváca.
Pejzi přijela na víkend z Ostravy, a tak jsme si daly v Alibi pár deci, vyměnily zážitky z tábora, osvěžily pár známejch a přetrvávajících jmen, Pejzi vyprávěla, jak bylo na Barvách, koho a kde zas potkala a jak stejně nejvíc myslí na Keňana z Koreje a na Rusa z Austrálie. A tak jsme se zasmály, ono je fajn, že se tak dlouho známe a tak dlouho se kamarádíme a hned víme. Po Vokovicích jsem šla s doboru náladou a s klukama od Tweedyho v uších.
Dneska jsem v práci v komu našla zkopírovaný Angels of Light. Vůbec jsem netušila, jak se to tam dostalo, na to, co je to za kapelu a za desku, jsem přišla jen díkyp gůglu a lyrics, no bude to asi od Viziny, ale je mi teda záhadou, kdy jsem si tohle půjčila. Ať je to ale jak chce, dobře se to trefuje do mý nálady poslední doby, hledat nové a nové a nové a nové podněty složený z not, hlasů a emocí.
Z periodik na mě mrká reklama na Music in the Park. Nechtěla jsem, vlastně mě Ms. Lauryn nijak zvlášť nezajímá, ale jestli nebude pršet, asi se vydám. Je to za humny – a koneckonců, nové a nové a nové a nové podněty složené z not, hlasů a emocí.