a šla si zaběhat ke Džbánu. Vybíhala jsem úplně zničená, přibíhala pěkně červená a odpočinutá. Nechápu, že sem na to nepřišla dřív, a vesměs to všechno léčila postelí.
Jance roste břicho, v Café Therapy jsme to všechno probraly. Život jde dál, i ta zmrzlina ve Světozoru je porád stejná, ovšem jen zdánlivě, protože za víc korunek.
Blážův Košumberk se povedl a my jsme za to rádi, protože jsme mu fandili. V rozvalinách hrál bigboš na plný pecky, lidi se radovali, světla rozehrála na zbytcích hradu bezvadný divadlo, nejlíp to bylo vidět od stánku s pivem. Jen škoda tý holky, Markéty Poulíčkové alias malé černé Markétky alias LBP. Malá, drobná, odbarvená, hlas má jak stokilová černoška, ale je tááááák hrozně sterilní a bez charismatu. Škoda, že charizma se nedá nadrtit, to by jí možná šlo. Až mi z tý její dětský profesionality běžela husí kůže. Na podiu mi ze všeho nejvíc připomínala cvičitelku aerobiku: "A holky, ještě vydržíme, steptáč, tři, dva, jedna, měním, a ještě, no, holky, úsměv, nááádhera, a teď si vydechneme." Hejbala se jako Vondráčková v šedesáti, no bylo mi jí nejvíc ze všeho líto. Vlastně nevím, proč radši nenapíšu, jak bezvadná byla Reskata, a že už je bezvadná dlouho. Tohle je pravá dívčí kapela, a to včetně rytmiky. Pět hezkejch holek s kabelkou, se kterýma se ony tři asexuálně vyzerající polochlapi z Gaia Mesaiah vůbec nemůžou rovnat.
Spali jsme ve stanu na Blážovic louce. Louka byla hrbolatá, dobře do ní zapadaly kolena.
Žehlení. Mám hrozně ráda vůni prádla, který posbírám na balkóně ze sušáku.
Haháá, isn´t it ironing, don´t you thing.
Bob by řekl: Mmm, i mean it is but anyway, they asked me and everytime they ask me I tell them look, wait and we will see, i mean it is important to be blablabla.
Ale jsem ráda, že jsem ho zas po roce viděla, je to hodnej kluk.