kdy by mě ze židle nezvedlo snad ani další půlnoční šití ve Střešovicích.
Trochu jsem dospávala včerejší večírek, kterej nabyl neočekávanejch, ale o to hezčích rozměrů. Myslela jsem, že po večeři půjdou tančit, ale ono ne, byla to nakonec hrozně členitá noc. Od zběsilýho vaření a příprav až po něčekaně otevřený, ale přesto – nebo právě proto – blízký řeči. Přišli minulí hostitelé, Nezna s Vlaštovkou, Vorvaň a přímo z Ostravy Pejzi, která přinesla celou tašku zmrzliny. Funí zůstala doma. Pomodlili jsme se za Bundáše (Vorvaň: "Já mám odminula tuhle večeři v mobilu označenou jako zádušní."), snědli všechno, co se vešlo z pánviček na talíře a z podnosu do žaludků, a začali s pitím jedna dva tři čtyři pět šesti lahví vína. Až do dvou do tří jsme seděli a povídali, zaujatě, emotivně i úplně kosntruktivně, teda jestli to vůbec jde, o smyslu života. Nikdo z nás se s tím nemůže stopro srovnat, ale všichni na to máme nějakej fígl, možná až na Vlaštovku, která byla včera zvlášť skeptická. Mluvíme taky o sexu a o brzkých manželstvích, která se záhy rozpadají ("já sem to věděl"), do toho usínáme a budíme se jako fenečky. Nechtělo se mi se s ostatními loučit.
A tak mám dnes ve skříni o sukni víc, slevy slevy slevy jsou pasti na myši. Káče jsem dovezla na Petřiny Becka, kterýho mi včera půjčila, a ty vinný lahve jsem donesla na točnu do barevnejch kontejnerů na vinný lahve. Ta bílá přišla do bílýho skla, osatatní do barevnýho. Třídění je vlastně docela zábavná věc, když svítí sluníčko a je po dešti.
Celý den jsem tak trochu zápolila s netečností a s tím souvisel i zápas se Stromovkou. Naplánovala jsem si chytání emocí a podnětů, ale dneska jsem na to vůbec neměla chuť ani oči. Bártu o Blood Sweat and Tears bych ráda viděla, koneckonců i tu paní Kopcovitou, ale… prostě… nějak to neladilo s vnitřkem, nebo co. Nakonec to za mě – (že moc děkuju…) – vyřešil déšť a taky Kdo je tady ředitel?, dávali to ve Světozoru. Ten film si úplně sedl do nálady, takovej netečnej humor a zároveň "vyber si, co chceš a na co máš náladu". A tak jsme všichni vybírali, jen abychom se mohli od refýže k domovním dveřím usmívat a říkat si, že ten život vlastně neni tak úplně blbej, i když kdoví, jakej je jeho smysl.
Z otvíráku v Orientaci mám takovou radost, jako jsem asi ještě nikdy z žádnýho svýho článku neměla.