V posledním Reflexu

je zajímavej článek o výtvarníkovi Marcelu Duchampovi. Jeden z jeho citátů: Rád bych velmi jednoduše řekl, že umění může být dobré, špatné nebo indiferentní, ale my mu musíme říkat umění, ať už s jakýmkoliv přívlastkem. Špatné umění je pořád umění, stejně jako špatný pocit vždycky zůstane pocitem.

Hm.

Už dlouho přemýšlím, vždycky když čtu stesky mladých umělců, že umění se dnes tedy rozhodně nekupuje, co vlastně to umění podle nich je. A jestli se náhodou slova umění a špatné nevylučují, stejně tak jestli tihle výtvarníci mají vlastně co nabídnout. Protože není podle mě všechno umění, co se vystaví.

Slovo umění je od slova umět, ale také rozumět. Ovšem umět co? Techniku malby/kresby/sochařství? Umět se prezentovat a prodat? Umět vymyslet nový styl, překopat zajeté estetické standardy, donutit lidi zamyslet se? Jen aby tomu ale rozuměli. Umět se líbit, tedy trefit se do vkusu? Umět být vtipný?

Nevím, není pravděpodobně objektivního měřítka. Asi všechno dohromady. Právě proto se kupujou, kupovaly a budou kupovat spíš věci, který v tomhle smyslu člověka nějak vnitřně posouvají.

Pro mě jako potenciálního kupce – anebo prostě jen pro aktivního návštěvníka galerie – je určitě důležitá divácká zkušenost, schopnost srovnat s už dřív viděným. Roli hraje ale určitě i vzdělání, společnost, ve který člověk žije, blízký i vzdálený vlivy, emoce, zážitky. Čím víc, tím líp. Nikdy bych si nemyslela, že výkaly před Národní galerií jsou umění, stejně tak mi jako umění nepřijdou ani videoinstalace Barbory Klímové, která za ně dostala cenu Jindřicha Chalupeckého. Zdá se mi, že šlo o myšlenkovou kopii něčeho, co mělo přesah/smysl/vtip/šmrnc v 60. letech, ale ne teď, kdy se každý může natočit a pověsit na internet a nikdo si ho za to nebude všímat.

Vnímám umění jako nůši, ve který je možný najít různý stupně kvality, ale jen od nuly doprava. Jako něco, co třeba nemusí být úplně přelomový, ale co posouvá člověka/společnost/emoce/mozek aspoň o kousek dál.