ozývalo se všude kolem mě. Kromě toho se kolem taky povalovala tma a zima. Úúú, zimní, strašidelný večer v listopadu.
Byla noc nad temnou Ostravou…
Byla noc nad temnou Prahou, jen na Petřinách ještě neroztál všechen sníh. Dovezla mě tam poslední osmnáctka. Slečna si totiž nepřestoupila.
Klap klap vrrr, zlověstný, svěrací zvuk. Svěrací zvuk jako kazajka, zvuk, který nabírá obludných decibelů, protože je tma a já jdu od Střešovické nemocnice pěšky domů. Pořádně zvedám chodidla, jen chvílema to drhne. Na nohou mám ty anglický kozačky za dvanáct liber, zato s osmicentimetrovým podpatkem. Už nikdy si nepořídím druhý takový boty, říkám si, zatímco se snažím to strašidelný klap klap vrrr trochu ztlumit.
Tlukoucí srdce…
Cestou do Vokovic nikoho nepotkám. I ten tmavej dům, co tam dřív, ještě když jsem tudy chodila s Kalifukem bez podpatků, vůbec nebyl, a teď je porád tmavej, vypadá tak nějak zle/černě. Nesvítí, nemá záclony ani závěsy.
Nojo, tak tam asi ještě nikdo nebydlí, říkám si. Anebo sem ten nikdo jezdí na chatu. Moc to ale nepomáhá.
Navíc už cítím to, co mám dnes zalepený. Osm cenťáků bohatě stačí na pěkný puchýř. Jako bych to nevěděla. Nejenže v tom neumím pořádně chodit a pokaždý to láká oči úplně divnejch chlápků, ale ještě k tomu dostanu puchýř. Pchééé.
Ta Esterčina 27 oslava byla taková normální, velkokapacitní. Ztráty už tak praskaly ve švech a u stolu jsme seděli s Damákama a anglistama. Překvapivá kombinace, ale docela fungovala. Teda lokálně.
I večeře s pařížskejma galeristkama v břevnovským klášteře byla dobrá. Ta vlastně byla lepší než Ztráty potom. Takhle nějak bych chtěla žít, až mi jednou možná bude 81 jako Danielle. Jezdit po světě, věšet si na uši zlatý náušnice, nosit hezkej kabát a vykřikovat, že život začíná v osmdesáti.
"Hele, a co ti mniši tady dělají?"
"No, vstanou, modlí se, poklízí, dělají bohulibé úkony."
"A čtou si Bibli."
"Nojo, a myslíš, že jim každý ráno vozej čerstvou?"