Sněží. Je to první letošní sníh.
Konečně můžu na správným místě použít tuhle francouzskou větu, kterou mě kamarádi na gymnáziu naučili. Ach, konečně, říkám si v neděli ráno. Celý Veleslavín totiž pokryly vločky sněhu. Najednou se mi zdálo, jako kdyby byly Vánoce, bílej ubrus, starej servis a tak. Příjemnej pocit. Po obědě už ale bylo všechno pryč.
A tak jsem jela na hrob a rozžala svíčku za babičku a dědu a prababičku, trochu poklidila a prošla se mezi ostatníma barevnejma hrobama. Tu a tam jsem zvedla nějakem povalenej vřes nebo kytku a snažila se něco vyčíst z nápisů. Jak je po dušičkách, tak celej hřbitov tak nějak září.
Zaostalí v Městské knihovně mě nijak zvlášť – až na detaily, samozřejmě – nezaujali. Nějak mi nešlo přijmout ten jejich koncept, tedy ne že by tak šlo o koncept, jako o tu estetiku. No, takže vlastně šlo o koncept. V té galerii byl ale klid, na rozdíl od ulic. Nad Prahou chvíli nepostály hlučný vrtulníky a všechno se schylovalo k ideologickýmu střetu v židovské čtvrti. Naštěstí to všechno dopadlo dobře.
Po dlouhý době jsem si zase prošla všechny oblíbený krámy, abych zjistila, že nejlepší je stejnak jako vždycky Jackpot. To by bylo, nechat se tam zaměstnat a rovnat svetr vedle kalhot, modrou vedle červený.
No, to by teda asi nebylo.
Večer po zkoušce, kterou smutnej Marek (co s tím? Asi nic, říká Madla, on je šťastnej s muzikou) dotáhl k docela úspěšnýmu a plodnýmu konci, jsme zase po hrozně dlouhý době seděli ve Ztrátách.
Ahoj Canny, bylo to milý setkání. Tedy, chci tím říct, že jsem ráda, že jsem se osmělila a zavolala přes stůl. Stůl je totiž jenom malá překážka. Tak zas někdy nashledanou, budu se těšit.
Seděly jsme tam s Ditou a Majdou do noci. Venku je zima, ale cesta přes Karlův most na Hradčanskou byla magická. Na mostě kromě našich šesti nohou a dvou nohou uklízeče žádná další. Nádherný světla, panorama, výhled, všechno. Jednapadesátka jela HNED. A na Veleslavíně byla zas ještě o trochu větší zima, než tam dole.
To byl ale dobrej večer, zanaříkal Bílý Králík.