Dnes to šlo na Karláku rychle. Paní doktorka je jako med, čert aby se v ní vyznal. Příští týden bude tedy rentgen, a pak budeme moudřejší (míč je kulatý, stát se může všechno a začíná se za stavu 0:0, jen my máme hendikep jednoho roku).
Hodně zajímavá schůzka na ÚHKT, téma krev, to mě baví. Práce pak až do večera, konečně se mi podařilo koupit ty maličký baterky do pípátka nad troubu, tak uvidíme, esli to funguje. Pořád dokola si pouštím a tak kontroluju vánoční ilustrační cédéčko. Nedá se nic dělat, je kompaktně melancholický.
Večer jsme si dali sraz ve Světozoru, kde měl Bohdan svůj večer. Nejdřív slampoetroval, slyšela jsem ho takhle teprvé podruhý. Byl docela dobrej, ona je to velká odvaha, takhle se před ostatníma inteligenčně i emočně svlikat a svíjet. Potom pustil svý dva filmy, Rekonstrukci, kterou jsem viděla už v Plzni, která mě hodně přejvapila a která mi přišla skvělá, a pak Kdo se bojí Ashley, se kterým vyhrál FAMUfest. Téma pornoprůmysl načrtl dobře, pro mě to byla vlastně velká neznámá. Ne že bych to netušila, ale ještě daleko víc mě dneska šokovalo to, jak se v týhle partě marnotratně zachází s emocema, sypají se jako zrní slepicím. Velký Robert tomu šéfuje, zrelativizuje, co se dá, položí tě na lopatky a usmaží, a tobě pak zbejvá jen podivná pachuť. Vedli jsme tam o tom na schodech hodinovou debatu. Další podnět k přemýšlení.
V pro-proti diskusi jsme pokračovali i v Lucerně na pivu, se Štěpánem, Vladanem a Tomášem. Shodli jsme se, že kdyby byl tenhle průmysl nenátlakovej a kdyby nebyl takhle emočně vyprahlej a hodnotově zvrácenej, tak nám to nevadí. Ať si každej šuká, s kým chce, a ať se na to kdo chce dívá. Jenomže…Dík Tomášovi za další způsob chápání vyrovnávání se s minulostí (= nežádání trestu, pranýřování a veřejnýho máchání dnes pro lidi, kteří by si to dříve zasloužili, a naopak snaha sám žít tak, abych se za to nemusel stydět.)
A navíc bylo venku docela hezky.