Čím víc jsem se přibližovala Homolce, tím víc hadů a myší mi řádilo v břiše. Na Kotlářce už jsem nemohla číst ani Reflex. Přesto jsem se do bezpečnostní rentgenové zóny dovezla se vztyčenou hlavou a pevným hlasem jsem požádala o výsledky. Ani jsem se neposadila, rovnou jsem se vydala po schodech dolů a od zadu, jak je mým blbým zvykem, prolítla krátkou bílošedivou zprávu. Divným a chladným doktorským výrazům už dávno rozumím. A větě "při dnešní kontrole došlo k další nevýrazné regresi infiltrace měkkých tkání vlevo. Infiltrace ustupuje…" asi rozumí kdekdo. Nejdřív jsem si myslela, že se třeba paní doktorka spletla – a že zaměnila slova výrazné a nevýrazné. Ale pak mi došlo, že zamračený podzim není babí léto a že dnes jsme prostě dostali míň světla než v září.
To je zvláštní. Kdyby cokoliv pozitivního bylo byť jen nevýrazně dobrý, tak je za to člověk rád. Takhle bychom si ale přáli ještě víc, víc a líp. Musíme být ale pokorní, musíme být rádi za to, co máme, a taky za to, co třeba ještě společně budeme moct prožít. Život začíná a končí, krouží to kolem nás ve stále těsnějších kruzích a my musíme počítat s tím, že jednou to zaklepe i na naše dvířka.
Přesto jsem si oddychla, protože čekání je opravdu nejhorší. A ta zpráva mohla být přeci daleko temnější.
Večerní koncert na Deltě, náš vlastně už pátý vánoční a společný s Hm…, se povedl nadmíru dobře. S Bohdanem-moderátorem přišel do Doubravánku takovej lehce kabaretiérskej nádech, hodně se v pauzách mezi písničkama mluví. Bohdan a tentokrát i Štěpán to zvládli nadmíru dobře. Lidi reagovali hrozně hezky, vážně, to jsem vůbec nečekala. A když nám na Good Kinga radio hit vypověděla služby krabička, ostatně úplně stejně jako loni na tomhle koncertě včetně Nohy v první řadě, a my jsme to celý odzpívali jen s kytarou a Štěpánovým beatboxem, lidi začali tleskat do rytmu a mně se z toho úplně zalily oči slzama, no fakt, nekecám. Hm… se povedli taky nadmíru výtečně, Markova babyface hitůvka funguje skvěle. Hrozně mě potěšily všechny milý známý tváře, oba Vojtové, oddíl a taky Jezz, společná nálada ve starý dobrý Deltě, včera naposledy.
Skoro bych zapomněla, a přitom to bylo tak výrazný! Tak tedy, Makule (soprán) a Luďkovi (tenor) se včera narodila Julinka (soprán?). Luděk si ji od rána stačil ofotit na triko, koupil spoustu lahví Jamesona a slavil sám, s náma i s publikem. Byl šťastnej a my tak trochu s ním.
Dnes ráno jsem s mámou zase probírala všechny aspekty nový zprávy a vůbec života s touhle zatracenou desetiletou nemocí. Myslím, že je důležitý o tom mluvit, ačkoliv máma o tom sama začíná jen nerada a hodně ztěžka. Ale nakonec vždycky vidím, jak je dobře jednou za čas tuhle ránu pročistit. Carpe diem, je to nutný.
Večer jsme si s Pejzi daly dvě hodiny a víno v Kabinetu a stačily jsme tam potkat Kalifuka s Markétou, no jaky by toho všeho bylo málo. Sedět s Pejzi je vždycky bezva, škoda, že není v Praze víc. To abychom mohly takhle sedávat častěji, tahat za míň a víc důležitý nitky a tak trochu se u toho všeho chichotat. Ostatně stejně, jako to děláme dnes.