Nejhorší ze všeho je čekání.

Čekám, a i když jsem se vyspala docela dobře, vlastně až nečekaně dobře, tělo se mi oblafnout nepodařilo.
Cestu do práce metrem jsem prozívala, němčinu jsem prozívala, cestu na tiskovku jsem proklepala, a tak jsem zavolala. Tentokrát prý na rentgenu nikdo nic neříkal, žádný povzbuzení jako minule, pro výsledky si máme přijít zítra. A tak jsem si dala dobrej oběd a chvíli zas pracovala, než jsem se začala znova bát, znova zívat, znova zahánět kameny v břiše.
Nejhorší je čekání, ať už to dopadne jakkoliv.

V Centru pro odvykání kouření to bylo docela dobrý. Osm lidí odhodlaných naposled to típnout, mlčeli a poslouchali paní doktorku, která jím příjemným a důvěryhodným hlasem vysvětlovala, jak se s tím popasovat. Pak to z nich pomalu začalo padat, já kouřím čtyřicet let dvacet pět denně, já jen deset, já už jsem zkoušel přestat třiktrát. Jak jednoduchý je oproti tomu sedět u stolku a všechno si to zapisovat.

Zítra večer máme vánoční koncert na Deltě, těším se na něj. A hrozně bych si přála, abych se na něj těšila i po poledni.
Radost nebo smutek teď leží zamčený v počítačích na Homolce. Zítra v poledne je vypustí ven, kdo z nich to bude, to se jako první dozvím já.