Jeden podVodnář se rozhodl, že svoje třicátiny oslaví na Ŕípu.
Nejdřív jsem se sama v sobě ošívala, proč chodit s někým někam, kde neni pevno pod nohama a kde se mlží před očima.
Nakonec jsem se rozhodla, že je čas stavět se k věcem čelem a zády k chaloupce, a tak jsem s v sobotu v půl desátý sešla na Masaryčce s Nohou. Cestu do Roudnice jsme strávili ve vlastivědném, většinou jednosměrném rozprávění. Vojta jedl salám, zato nedostal ani bod za koně.
V Roudnici jsme se sešli s ostatními, kteří vyráželi z Bubenče a jeli v jiný části vlaku. Kromě Kalifuka a Markéty a Jana jeli ještě Suchoňovic a pak taky rodiče a strýc malé Matyldy.
V Roudnici to začalo v nádražce. Dala jsem si čaj, protože nevím, jestli mi rum a pivo dělají v 11 ráno dobře. V
Roudnici jinak žijou dost bohatým společenským životem.
Už v Roudnici se Kalifukovi rozbila kárka, kterou táhl společně s kontrabasem.
Jenomže to jsme s Nohou nevěděli, neb jsme nestavili, vůbec nikde nestavili a pochodovali směrem k Řípu.
Tudyhle, doleva.
V Roudnici jsme se trošku zamotali, to je pravda.
Ovšem kdyby se nám něco stalo, k dispozici bylo polní zdravotní středisko.
Za chvíli jsme už věděli, že jdeme dobře. Na nohy se nám lepilo jarní bláto – ano, jarní, bylo totiž hodně nad nulou, a na polích vládla špinavá hnědá se špinavou zelenou. Nebe trošku zšedlo a mezi tím vyrostl Říp.
Jenomže každej ví, že nejhezčí pohled na svět je skrzeva šípkové keře.
V Rovné, poslední obcí před Řípem, jsem si přišla jako ve vesnici roku. Klid, úhledno, čisto, jen nevím, esli maj novou kanalizaci. Snědli jsme tam pár kousků štrůdlu a nasadili čepice a rukavice. Cestou k úpatí pěknou alejí děsivě fičelo. Na vrcholku (459 m.) jsme ale byli na-to-ta-ta, jen s malou přestávkou na vyhlídku (vidíš, tady je Milešovka, tady mělnická továrna a tááámhle za mrakama Ještěd).
Rotunda stála tam, kde jsem ji jako skautský děcko viděla naposled.
Na hlavní peloton jsme najeli asi hodinu půl. Ale je pravda, že jsme neopravovali kárku a nevedli za ruku malou Matyldu, papoušek nebo zmrzlina nebo kočička.
Hospoda byla zarezervovaná, ovšem ne pro nás, a tak jsme seděli venku, což nám nevadilo, protože vládlo pseudojaro.
Teda aspoň chvíli, než začalo krápat a fičet na úrovni "neúnosné".
Kluci vybalili svoje břímě, který táhl každej zvlášť, a hráli.
Trošku jsem se bála, ale skupinová fotka se nakonec obešla bez trapného přešlapování a postávání.
Nakonec vyšla hezky dynamicky.
Vyfotil se s námi i cyklista-vedoucí hasičů z Chržína.
Dolů jsme seběhli jako nic, možná, že bychom se mohli i sklouznout. Rychle se smrákalo, v hospodě Mánes jsme si tedy dali jenom rychlý pití. Pan autobusový řidič nás odvezl k vlaku, jako bychom byli zájezd. V Mánesu na nás čekal pan Beneš se skotskou rodinou. "My jsme vstávali v Černošicích v sedm ráno, abychom s vámi v šest odpoledne mohli jet zastávku autobusem a vlakem z Roudnice do Prahy," říká. Nestihli za námi přijít, protože se jim jejich vlak porouchal. A my se smějeme, i když to vlastně moc vtipný neni. Je to spíš smutný. Ale zase ne tolik, to je pravda.
Cestou domů vlakem chlapci taky hráli. A hráli i v noci ve Woodstocku v Nusli,
ještě že jsem nakonec jela,
bylo to pěkný,
říkala jsem si v jednu ráno v posteli.