Poprvé v životě jsem na vlastní oči viděla požár. Zrovna jsem se vraceli pláněma nad Tichou Šárkou z našeho ohně, když tu vidíme, jak na stráni na druhý straně údolí prokusují tmu velký plameny. O hodně větší, než ty naše, který kluci před chvílí počůrali. Z toho domku už zbyly jenom trámy, pod nima několik hasičských aut a nad nima se vznášelo neštěstí. Celý ten obraz mě fascinoval, nic podobnýho jsem nikdy nepotkala. Nepopsatelná změť vzrušení, zvědavosti a lítosti, co si ti lidi počnou, jestli jim tam shořelo úplně všechno.
Nepokládej se do toho tolik, řekl by Honza. Má ve spoustě věcí pravdu a jednou dvěma větama umí dokonale odhalit, navést a otevřít.
Na Hanspaulce jsme už ale vedli řeči o něčem úplně jiném.
Jaká ironie. V šest jsme se u kapličky sešli se Zubem, Kristinou a Jasoněm, kytary na zádech, buřty a hořčici v baťohu. Vydali jsme se na cestu na náš oheň pod pláně. Hrozně foukalo, ale zamotali jsme se do bund a čepic a bylo nám dobře. V lese u ohniště je vždycky příjemně, kdyby nefučelo, bylo tentokrát skoro jaro. Nakonec dorazili ještě Pejzi s Adamem. Abiturientský sraz 1999. Hráli jsme se Zubem až do noci, zpívali, tancovali, pili víno a jedli buřty a halušky a pišingry.
Od Magdinejch/Káčinejch třicátin jsem se necejtila tak hezky, nepopsatelná vnitřní sounáležitost a radost ze sdílení skrz písničky. Přes větve náherně svítil Matěj a nás ani nenapadlo, že kousek od nás někomu shořel kus života.
Před ohněma jsem se byla podívat na Artsemestru. Tak už podesátý, možná. Zdá se mi, že objevuju pořád míň a míň zajímavejch věcí. Nejlíp jsem se cítila, jako vždycky, na ilustraci a na designu, ti lidi jsou neuvěřitelně šikovní a vedení ateliéru schopný. Od Kristiana aus München jsem si koupila tyhle dva odznáčky do sbírky. Měl radost a já taky.
Radost jsem měla i ze sezení s Adámkem a Simonou v Týnský, to bylo v neděli. Obsluhovala tam lidovková Jarmila a povídali jsme docela dlouho a o všem, Adam kontroloval, jak se to má s jeho doménou on-line žurnalistika, byl trochu nervózní, no aby ne. A najednou se venku rozpršelo, jako by nebe nám nebe chtělo kývnout, že únava je tady úplně na místě.
Stále se probírám vánočními dárky. Cunninghamův román Domov na konci světa je skvělá kniha, zdaleka nejlepší, co jsem za poslední rok četla. Tuhle večer jsem na jeden zátah přečetla útlýho Edwarda Leara: Sviňule pyramidální a jiné nesmysly. Limeriky doplněný bezvadnejma autorovejma kresbičkama. Antonín Přidal to navíc vtipně a pěkně přeložil.
Byl jeden dědek v Addis Abebě
který se mohl utlouct po chlebě.
Když se nikdo nekoukal,
hned se po něm utloukal,
Až se utloukl přímo v Addis Abebě.
Do Afterdarku se stále nemůžu začíst, nejde mi to ani s Nabokovovým Darem. A to jsem se na něj tak těšila.
S radostí sleduju vlnu, která nese Michala Rittsteina. Jeden z rozhovorů, ten, kterej s ním dělala Alena Plavcová do Pátku, je podle mě z nejlepších textů za poslední dobu. Hrozně se mi líbí, jak mluví, jak se vyjadřuje, jak je pokornej a přitom pracovitej. Jeho věci jsou na mě příliš animální a expresívní, výstava ve Veletržním paláci se mi až na nějaký starý artefakty nelíbila. Ale všechno mu to věřim a líbí se mi, jak se za tak srovnanou intelektuální fasádou rýsuje nespoutanej živel.
Vodní živel. Po dlouhý době jsem se dokodrcala do Podolí, strhaná, unavená, otrávená. Kilák v chloru to nádherně spravil. Nadšení, do Pumpy jsem se pak ani nenamalovala, protože jsem to všechno zapomněla doma, a co? Vůbec mi to nevadilo.
Ve čtvrtek na Valentýna začínám s figurální kresbou na umprumce. Hrozně se těším a zároveň bojím.
Optimální konstalace pro zamilování.