říkal Marek na sedačce a měl pravdu. Píchej si, píchej si, volali na nás na všechny učitelé lyžování, když jsme byli malí, jenomže my jsme měli co dělat, abychom se udrželi na nohách, a tovíšže jsme si nepíchali. Teď už si pícháme víc a taky líp lyžujeme. Kdo nekárvuje, jako by nebyl. Ale kupodivu málo lidí na sjezdovce opravdu kárvuje, i když lyže na to má každej druhej. S Markem a Hrochem (inner child = happy hypo) jsme vyrazili ze Špindlu do Herlíkovic, kde jsme kárvovali celý tři hodiny, akorát nás neměl kdo kontrolovat, takže vůbec nevíme, jestli jsme kárvovali dobře a jestli jsme vlastně vůbec kárvovali a jenom se nevrtěli. Mám na to kárvování ale fungl nový sjezdovky, který prefektně držej na svahu, radius 14 metrů, obří slalom, holčičí varianta. Dlouho nepoznaný nadšení z lyžování.
V Herlíkovicích jsou dobře široký sjezdovky za dobrou cenu, pěkně jsme si to užili. Ne že by lyžování u chalupy ve Špindu bylo špatný. Akorát nás to omrzelo vždycky po půldni, protože jezdit celej den mezi chalupama a malejma dětma neni úplně vlašskej ořech. No ale řekněte, že bylo nádherný počasí? Jezdili jsme taky na běžkách. Pro gravi sekci a Majdu hlavní náplň, pro ostatní doplněk. Já jsem se třeba na běžkách pěkně vysekala a z Rovinky jsem se radši vrátila k chalupě.
Ještě před tím jsme se stavili U Piráta na čaji a kofole, přiznané porušení perlivě sladkého tabu. Majda i na běžkách vypadá, jako by se právě vrátila z Francie. Baret v tomto případě zastupuje kukla Had.
Na pivo a na večeři jsme chodili do Alenky. Hodiny tam měli na parohu (nebo na lopatce?) a i jinak se nám to tam moc líbilo.
Na Labský vyhlídce jsme spali všichni v jedný místnosti. Někdo chrápal, někdo skřípal zubama a skoro všichni si trochu žertem, trochu vážně stěžovali na krátký povlečení nebo přesypaný peří v duchně. Marek "reklamoval" ještě nadměrnou díru v prostěradle.
Hráli jsme společenské hry. Česko a Aktivity. Kniha, ze které se kouří – kniha, ve které se vaří – kniha na vaření – vařící kniha – ehhhh – no přece kuchařská kniha! Neustále jsme citovali něco z Tita a smáli se tomu jako pominutí a taky jsme byli na procházce ve Špindlu.Šli jsme na dobroty do tý vynikající cukrárny v centru. Cesta měřila jen dva a půl kilometru, ale trvala nám přes hodinu, protože to hrozně klouzalo.
Klouzalo to tak strašně (strašně to klouzalo), že tam dokonce nesměli ani psi, asi.
Shodli jsme se, že jsme prožili fak pěkný čtyři dny. Nějak to celý fungovalo, doplňovalo se a zároveň jelo samospádem. Všichni pěkně děkujeme Ditě za organizaci.
Doma mě čekalo pár mailů od pána, co mi říká, jak by si co představoval. Tímto prosím osobu s poznávací značkou hodinari@centrum.cz, aby už mi neposílala žádný další maily. Nevím, kdo jsi, a nechci o tom dál přemýšlet. Neni mi příjemný, jakej způsob komunikace sis vybral. Nechci bejt zvíře v dalekohledu, ani trošku.
Dnešní kreslení na všup bylo v pořadí druhý. Kreslí se figura. Nikdy před tím jsem to nedělala, ale hodně mě to baví. Na všup se známkuje-boduje. 12 je úplně nejvíc, osmička už neprospěla. Za první paní jsem dostala 4 body. Paní sebou porád mlela a protahovala se, ale na to bych to nesváděla. Dneska jsem vyfásla pána s břichem. Hezky zpívá a je polobláznivej, zato se pěkně kreslí, protože má velký břicho a moc se nevrtí. Dostala jsem 6 bodů. Mám z toho radost. Jako domácí úkol si nakreslím oko. Ne volské, ale svoje. Takové je zadání.
Zdá se mi, že už nestačíme na svět. Neštěstí Makuly a Luďka, neštěstí Renaty, kdovíjaký další schovaný neštěstí, možná v rentgenu na Homolce.
Návraty jsou lepší nežli loučení
ale tak to nefunguje.
Jenomže kdo to všechno má unést?