So here we are in Italy
With a sun hat and a dictionary.
The air is warm, the sky is bright,
Your arms are brown you’re sleeping well at night.
(So why does England call?)
V devět večer jsme se odlepili od Malpensy a z Milána za chvíli zbyly jenom žhnoucí uhlíky.
Dobrý den, může jít jaro ven? Jasně, ale jenom na chvíli, volali na sebe chaoticky milánští kluci, holky a jejich rodiče. Podle toho to ve městě vypadalo. Výlohy plný barevnjech bot od žlutý do fialový a všude kolem hroznej ruch a shon a tak trošku binec, jako v Berlíně. Ale v elegantnější podobě.
Líbí se mi, když holky jezdí ve svátečním na skútrech a kluci ve svátečním na kolech. Mám ráda dřevěný okenice, omítku sto let starou a balkony plný kytek.Tichý místa, na který svět už zapomněl, jenom bláznivá stará paní si tam otevřela obchod s těma nejhezčíma sešítkama a tužkama. Soukromý krásný maličký galerie, ale kdo si tam asi co koupí? Kočky se protahujou na kočičích hlavách, jsou trochu líný, a najednou je tady výtvarná akademie Di Brera, dechberoucí barokní palác. Pustí mě tam i se zmrzlinou, pistáciovou a latté. Taková je oblast za La Scalou, nejhezčí zážitek z celýho Milána.
V cebtru jsem našla japonskej obchod MUJI, kterej jsem objevila v Anglii a oblíbila si ho. Mikuláš dostane MUJI psa. Ten pes je takovej mazlící, představuju si ho jako adepta na školky v přírodě.
Hrajeme si na roztok, kolik urologů a novinářů naředí milánskou populaci? Poznáváme se podle hnědejch tašek 23rd Annual EAU Congress. Fotěj si Duom a La Scalu.
Vždycky přemýšlím, jestli bych v tom městě, kde zrovna jsem, chtěla studovat nebo prostě jen tak žít. A jíst mořaký plody, mňam, to byly dobroty.
Chtěla, aspoň chvíli.
Obrázkovej Milán
Dóm na náměstí
Akademie di Brera
I tady studenti shání bydlení, práci a modely
Odtud mám dva odznaky, ale odnesla bych si půl krámu, kdyby to nějak šlo
Balkony, kytky, okenice
Tady parkujou kola, vespy a motorky, jasný?
Jasný
V muzeu současnýho italskýho designu se nesmělo fotit, ale na to jsem se zeptala až potom. Rozhodla jsem se, že tu vyzkouším italštinu. Dyk proč by se to člověk jinak učil, žejo. Nadechla jsem se a pěkně pomalu řekla větu, kterou jsem si připravovala už od metra. Avete i biglietti per i giornalisti? Máte lístky pro novináře? A ono to vyšlo, paní mi rozuměla. Ono to vůbec nebylo jasný, před třema rokama jsem tady totiž zkoušela doptat se na La Scalu a nerozuměl mi vůbec nikdo.
Pěkně mi k tomu ladily sešity, který jsem si koupila v jednom z řady nádhernejch papíráku.
Tři odznaky jsou z museum shopu, dva spodní z barevnýho obchodu.
Miláno je celý barevný, když zrovna neni rozkopaný a šedivý
Výlet k Lago Maggiore a na přilehlý ostrovy, to je nádhera bez přívlastku. Je to tam jako v pohádce.
La Isola Bella, nomen omen
Na kongresu to ale taky nebylo špatný,
uzavřela jsem třeba fotografický přátelství s práškem od Pfizeru. Byl zelenej a hrozně milej.
Chodíme po doktorech a sbíráme razítka, podpisy a úsměvy. Zvládli jsme první kontrolu, kde se razítkujou kosti. Jsme na začátku, ale i kosti se počítaj, sakra počítaj. Mám radost.
Canny, jak bych ráda bejvala viděla The Whtest Boy Alive. Je super, že se vám to líbilo, z něj jde taková rošťácká energie, žejo?
pistácijové bléééz celý kapely
když jsem pak vyběh před akropoli stál tam se zpocenejma brejlema, tak jsem mu pěkně poděkoval za úžasnej zážitek, pokejv hlavou a podal mi ruku v tlustý pletený palčácký rukavici
představuju s ho jako toho staršího kámoše co tě posadí na jeden konec prkna, na druhej nechá skočit slona a vystřelí tě do vesmíru a pak se za tebou zkoumavě kouká, mne si bradu (těma tlustejma palčáckejma rukavicema) a řiká si:
hmmm, it works…