Husana Provascu

Husana Provascu by klidně mohla bejt rumunská běžkyně na 10 000 metrů.
Ale neni, pravděpodobně.

Madla pospávala, Petr si četl a Milan vedl monolog směrem ke Káče. Co chvíli vytáhl vynikající červený a kalíšky putovaly napříč řadama. K jídlu měl ciabatu a hodně mastný lupínky. Pokřikovali jsme na kamarády ob sedečku před námi a říkali si, jak je ta déjednička neskutečná-áá, jééé, to to rachtá. Jeli jsme autobusem do Brna.

V Brně nás přivítala titovská produkční Linda a slunce. Na trhu pod divadlem jsem si koupila ředkvičky, poslední čtyři svazky dohromady za deset korun. A taky banán za dvě koruny. Brno předčasně a definitivně zvítězilo. Ten trh se mi zdál jako obraz z Emila Zoly.

Šatnu máme ve zkušebně s velkým zrcadlem a terasou. Těším se, až zítra vyrazíme na Petrov, vždyť je-tady-kousek-nad-divadlem. Mimoděk vzpomínám na nekonečný Donutilovy historky z divadla Husa Na Provázku, jak je tím svým nacvičeným dramaticko-monotónním hlasem vypráví v každý televizní show. Často v nich figuruje Bolek Polívka nebo někdo podobnej. Teď jsme tu ale my a Titus. Tedy, Titus a my.

První představení mělo zpoždění, Titáci totiž zapomněli v Disku kostlivou ruku, a tak ji museli poslat po řidičovi autobusu, co přijížděl do Brna v šest. Druhý představení od čtvrt na devět se prý skvěle povedlo. Herci byli spokojení, většina Doubravánků taky. Oboje mi splynulo, měla jsem totiž pocit, že ač se snažím, dobře dejchám a soustředím se, tak mi to nejde. Diváci tleskali ve stoje, to se nám v Praze ještě nestalo.

Až do půl čtvrtý jsme seděli v Music Hallu. Nový panoptikální klub s alegorickými vozy – barevně oblečenými divadelníky z celého světa, kteří přijeli, tak jako my, do Brna na festival. Dala jsem si dvě výborný mojita, dvě deci červenýho ve velký skleničce a jeden opravenej gin-fizz. První verze chutnala jako sladká voda, a tak jsem ji reklamovala. Barman obsah sklenice teatrálně vylil a místo toho mi do ní teatrálně nakapal třikrát tolik ginu.

Do hotelu Imos v Králově Poli jsme jeli nočním autobusem číslo 91 (nebo 95?). Cesta na něj připomínala černoblý grotesky. Chumel lidí někam běží, pak do něčeho narazí (do jinýho autobusu), celý ten hrozen se za zmateným vůdcem přesune jinam, nkomu něco spadne a nakonec všichni halasně dorazí tam, kde je to sice správně, ale kde na ně nikdo neni moc zvědavej.

Na hotelovém pokoji ležel Nový zákon.

Posnídali jsem zčerstva v salonku. Koblížek, jogurt a něco křupavýho. Čaj s citronem v pytlíku.

V Brně je to tak sympatický i proto, že v něm v centru nejezdí skoro žádný auta. Vesnice s tváří města. Ani dítě, ani žena, ani kuře, ani moře. Seděli jsme na terase jednoho báru nad nádražím, pili džusy a kafe a lebedili si. Na oběd jsme zašli do Spolku, na procházku na Petrov a na zmrzlinu do hospody pod Špilberkem. Kdyby nakonec tak strašně nepršelo, mohli jsme si líp prohlídnout i hrad. Když jsem tam byla před třema lety, proháněli se po nádvoří kejklíři a středověký tanečnice (eh) a my jako návštěvníci jsme za lízátko skákali v pytly a přes švihadlo, nebo co. Myslím, že byl tenkrát Den dětí. A Na Hradbách hráli Sopoty, Den kluků s kytarama.

Letošní Brno bylo (taky) skvělý.