Ježčí sezóna, biby a moe

Tak nejen molí sezóna.
Stalo se to včera cestou domů z Balbínky. U vchodu do naší protihlukový zdi se normálně choulil ježek. Kdybych řekla, že jsem ho nečekala každým týdnem, lhala bych. Ať je to ale jakkoliv, ježčí sezóna je předěl, a je je milý vědět, že – jaro, hezký dny, lepší noci jsou tady? A navrch jedna kuna před dveřma do domu.

Do Balbínky jsem se těšila dvojmo. Na Madlu a Na Kotouše, kterýho jsem pořádně neviděla od podzimu, kdy opustil Doubravánek, a samozřejmě taky na Noha band – vyrovnat hladinku emocí nutné. Nebylo to úplně špatný, to ne. Waitsovská a sympaticky opravdová kapela Ladě z Opavy byla dokonce vynikající, až mě mrzelo, že o koňskou délku lepší než Noha band. Tomu to nějak neladilo, nesedlo, nefungovalo. Celý večer jsem vnímala jako by přes plexisklo, alobal, fólii nebo něco podobnýho.

Na jeden večer jsem se stala profesionální tetou. Mám synovce, jmenuje se Mikuláš (Mikma, Miky, Mikšán, Mikýs, mimi) a je mu rok a osm měsíců. Mikšán je samozřejmě nádherný, nejhezší dítě, rošťák, ale děsně dobromyslnej, a bydlí s rodiči v Bruselu. Ti sem jezdí jenom občas, tetu Hanu tedy Mikma zas tak moc nezná. Předevčírem jsme se ale navzájem hlídali. Mikšán dostal v půl osmý pyžámko a já pokyny, co-a-jak. Maminka odešla, a Mikšána zaujalo pexeso se zvířatama. Prohlíželi jsme si obrázky, na kojota dělal haf, na pantera mňau a na antilopu nakonec opa. Jediná škoda je, že opa prý říká také leopadovi. Pak přišla horká chvilka, Miky zjistil, že máma ne, a začal straaašně brečet. K utišení nebyl asi dvacet minut, až mi z toho bylo ouzko. Co když se zadusí slzama? Co když na nás soused zavolají jinou tetu ze sociálky? Ehm? A najednou duha – Mikšán se začal usmívat. Pexeso vystřídaly knížky o koníkovi a kravičce, o oslíkovi (Miki – íá dodo, půjdeš taky spát? Ne!), o veselých zvířátkách a taky o Krtečkovi. Devátá dávno pryč, a Miky skotačí. Házeli jsme si míčem, stavili vysokááánskou věž z kostek, jezdili s autíčkem, dělali na papíře písi písi – biby, moe, biby, moe, my (ryby, moře, myš) a pak už tetě Haně došly nápady. Jenomže onotaky bylo deset večer, a to už malí Mikšánové mají dávno spát. Jenomže v postýlce se jenom řvalo. Nakonec jsme si tedy listovali Reflexem. Reflex je plnej máma a táta (hehe, nejvíc "táta" byla fotka v Cause Kriegel) a mimi a biby a moe a ham – to znamená, že je čas na ohřáté mlíčko. Toho Mikšán spořádá neomezeně.
Očička si začal mnouv ve čtvrt na jedenáct a nakonec se nechal uložit alespoň na velkou postel. Na řadu přišly všechny čtyři ukolébavky, co znám. Zabraly. Únos do postýlky pak nebyl těžký, hodiny ukazovaly 22:30. Na postýlku v tu chvíli myslela i teta Hana.
Příště bys měla být důslednější a dát ho do postýlky dřív, vycítila z hlasu zainteresovaných příbuzných.

V noci se tetě Haně zdálo, že se zamilovala do Ondřeje Soukupa.