Příběh prodává

Do soutěže X Factor by se dalo nacpat celé pětileté studium žurnalistiky a mediálních studií. Je to zábava, kterou si člověk/posluchač/divák/konzument řídí sám, tím, že posílá smsky. (Pošlete nám peníze, ale diktujte si, co/koho chcete vidět). V dalších rolích, nikoliv vedlejších, se objevují emoce, napětí, vzrušení, oblíbené tváře (autority ve sportovním) a mladí hezcí soutěžící. Potom je tam jeden starý, tedy, výrazně starší soutěžící, než je zbytek startovního pole. Zpívá sice pořád stejně, lidovku jako hard rock, a nejlíp by mu bylo u ohně nebo v imaginární hospodě. Ale jezdí s kamionem, má malý dítě a hlavně maminku v kroji. Vděčný příběh. tak ho vytáhneme a budeme stále dokola propírat. Kamion (jak se takovej řidič kamionu naučí zpívat?) – malý dítě (kéž by vyhrál pro tu holčičku nějaký peníze) – maminka v kroji (páni, to je dojemný). Pošleme hlasy a podpoříme příběh.
Jasně, Ondřej Ruml hraje na banjo, kupoval si přede mnou v kantýně polívku a bagetu a je hezkej. Ale taky, a to hlavně, je stopro muzikální, šikovnej, vkusnej a v jistym smyslu světovej. Jiří Zonyga ovšem světovej není ani trošku, je to chlapík lidovýho humoru z hospodský zábavy. Výsledky soutěže kopírujou tuzemský průměrný smýšlení a vkus. Vlastně bych se vůbec neměla rozčilovat, když jsem žádnej hlas neposlala. Překvapilo mě ale, jak to všechno zapadlo, jak to všechno funguje jako podle McQuaila. Poprvé po dlouhý době připisuju fakultě jeden bod.

Nová kapitola.
Oslavili jsme Štěpánovy třicátiny.Prosím, seznamte se. Štěpán je král zeleného světla a komárů.

Helča transportovala Štěpána z Londonu, touhle dobou tak už zase budou zpátky – pozdravy do Londýna! a uspořádala parádní večírek na Lužnici. Dvoudenní pohoda bez signálu, zato se spoustou klíšťat. Ještě , že vím, že nemají závit, a proto je nemohu šroubovat. Marek s Nohou hráli až do čtyř do rána všechny možný beatles a stones, elektrická kytara s akustikou se skvěle doplňovaly, měla jsem z toho jejich souznění radost.

V neděli večer jsme se rozloučili s Titem. Důstojně, řekla bych, hodně jsme se snažili a myslím, že to vyšlo. Přišli páni se třema kamerama a prý vyjdeme jako součást Reflexu na DVD. Žádný večírek na rozloučenou, žádný kar se nekonal. Prý ještě není konec, ještě se myslí na Zlomvaz.

V Tescu na Smíchově jsem se zvědava rozhlížela, kdeže Hakl zapíchl toho hlídače. U sloupu za informacema? Nikde nic, žádná krev, shon, ryk, všechno normálka.
U pokladny mě začalo bolet v krku a domů jsem přijela nahlodaná. Na zítra zase potřebuju další síly, na dny a týdny, budu muset ještě něco vyškrábnout ze spíže.

Minulý týden trocha energie navíc, schůzka s největším Wilco fandou Jasonem. Dostala jsem od něj CD se skoro stovkou Wilco empétrojek, to je vám jako zlatej poklad v průhledný truhle, můžeš se dívat, ale nesahat.

Jestli s časem 9:02 nevyhraju jeden lístek na Waitse, bude mě to hodně mrzet.
Jestli teď hned nepůjdu spát, budu zejtra nemocná.