Dneska ráno seděla v recepci banda kluků, byli mi ňácí povědomí. Nojó, dyk to jsou All X, asi jdou na focení nebo na onlajn. Spořádaně čekali a četli si korporátní časáky.
Odpo jsem si šla koupit do kantýny nanuka Kubíka. U pokladny už stál vysokej a hezkej chlápek, platil polívku, bagetu a ledovej čaj. Nevzal si lžíci a chtěl paní pokladní odebrat tác, kterej tam má na drobný. Na zádech benjo a méno jeho bylo Ondřej Ruml. Můl Kubík byl najednou hrozně velkej, trošku jsem se za něj styděla, radši bych si místo něj v tu chvíli kupovala třeba nějaký swingový cédéčko, který bych si pak nikdy neposlechla… Kluk, kterýho zná najednou celej národ. Děláš, jako že nevíš, o koho jde. Co taky jinýho. Bejvala bych mu ale ráda řekla, hele, seš fakt dobrej, nejlepší, ráda tě posloucham, fandim ti, ať v neděli vyhraješ.
Místo toho jsem slízala Kubíka.
Snad mu ta polívka chutnala.
Ceny ropy se podle mě nejvíc odrazily na cenách v Bille. Odporně drahej krám.
Štopko, k tvým Ondřejům: Včera. Na parníku s konzervatoří Jaroslava Ježka. Žena pana porfesora Bendáře téměř pyšně říká: „…a ten Ondřej, muž ho před dvěma lety učil, že jo, Zdenku, že je šikovnej?“ A já: „to je zajímavý, on přece není už úplně mladej, že jo, ale je dobrej, že se dovzdělává“ Pointa mi došla až u Štvanice,
Chachááá!