Napíšu hai-ku a pošlu ho fa-xem

Stále se něco děje.
Čas běží, minuty stojí, tak jsme se to na gymplu naučili od Michala a smáli se tomu. Teď se tomu nesměju, protože je to nějak víc pravda.

V pátek byl objížděcí večer. Je to trochu smutný, todlecto objíždění.
Auto jsem zaparkovala kousek od Dobešky. Pejzi vystoupila z Mercedesu, který ji vezl z Ostravy, přímo před klubem, vůz za milion a půl prý kontrastoval s její pevnou bezpečnostní obuví a baťůžkem. Uvnitř, v sále, kde Sopoťáci slavili 15 let, se všechny rozdíly stírají. Přišli na ně zase jenom kamarádi.
V deset jsme naskočily do červenýho a odjely k Rafovi. Nohovi a jeho hochům bylo taky patnáct. Stihly jsme jen konec Pod černý vrch a celýho Jakuba, tentokráz zněl zase skvěle, žádný tápání, žádný váhání. Seniorskému večírku jsme s Jasoněm, Míšou a Flukózovejma snižovali průmě tak na pětačtyřicet let.

V sobotu slavila Máša čtvrtý narozky. Letos poprvé mimo parník Tyrš, zato v kreperii U Slepé kočičky. Pokaždý jsem na ni jen zvědavě koukala, když jsem jela kolem tramvají, a v sobotu tedy prvně uvnitř. Spokojená jenom docela, ve špenátový polívce byly žmolky a chutnala jako sáček soli, zato Mášina samotná oslava se vyvedla moc hezky, Afterodpolední party na Letný, pod sluncem a mezi kupou dětí, psů, kol a bruslí. Život je hezkej, když se zazubí. Únavu z pátku jsem ale nedospala, kdepak.

V neděli barevný a bláznivý Sinclair v Disku, derniéra, stejně tak jako poslední seznamovací schůzka, třetí ze tří. Bylo to fajn, nejvíc fajn ze všech tří, ale co bude dál, to tedy nevím. Stejně mám pocit, jako kdybych si nejvíc ze všeho přála, aby se to všechno přehnalo, aby se hladina opět zklidnila, abych si do kolonky aktivita mohla vykázat čárku. Neni to lehký a čím víc se snažím, tím víc se vracím v myšlenkách do minulosti, k oblíbeným a přitom neprůchozím tvářím, rukám, duším. Takhle to asi nepůjde.

V pondělí, tedy ještě dnes, Klub rváčů ve Švanďáku. Neviděla jsem film, spousta mi toho v ději tedy uteklo. Taky možná moc dlouhý? Přesto si nemyslím, že to bylo špatný, hodně drobných vtipů, narážek, hříček, prý však předloha má silný náboj.

Cestou v tramvaji jsem si uvědomila, že nevím, že celý základ divadelního sporu vymyslel samotný Ken Richter. Ačkoliv jsou toho plný noviny, televize, rádio a všechno, měla jsem za to, že tu myšlenku zdědil a jen ji slepě protežuje, myslela jsem si, že jich na to přeci muselo být víc. Ale ono ne, kluk šup do solárka, tam se ta koncepce pěkně upeče. Přestože mi reakce obou stran přijdou hysterický, rozumná diskuse veskrze žádná a moudrý rozhodnutí o ne/kultuře nadlidský, Kenům, poníkům, bárbínám a klukům pod 170 cenťáků i s čírem bych asi radši moc nevěřila.