Dneska odpoledne se Honzovi a Zuzce v Bruselu narodila holčička Emma. Chodák Zuzka rodila od pěti od rána, pořád to ne a ne a nešlo. Emička byla v břiše špatně natočená a nakonec ji pani doktorka musela vytáhnout kleštičkama. Tak má prý bouli na hlavě a hrudníček maličkej a jednu lopatku tak a druhou tak a nohy jako hůlčičky, říkal Honza do telefonu. Je hezká? ptám se. Prý moc ne, odpovídá on, Mikuláš byl prý daleko hezčí, nepomačkanej, kypící zdravím. Emička ale prý zase moc nekřičí a pěkně saje mlíčko, a ta boule a všechno se prý brzy srovná. Tak ti, moje milá Emi, přeju, ať se máš s mámou a tátou a Mikšánkem dobře, a moc se na vás na všechny těšíme.
Hrozně moc prešlo (štěstí? Nebo ne?), proto jsme se z Huti vrátili už v sobotu. Jednodenní výlet, Planá a pizzerie, rychlej, ale plnej den. Dnes jsem vyrazila zas po delší době na výstavu. V Guttmanově galerii za Židovským muzeem vystavují obrazy a grafiky a dřevoryty vynikajícího Michela Fingesteina (1884 – 1943). Dostal se z koncentračního tábora, ale umřel kvůli infekci, která se mu dostala do rány po jedné operaci… Měl perfektní linku, neobyčejně čitelnej a precizní a čistej rukopis, v jeho věcech se mísí kubismus, expresionismus i naděje a zmar. Od péefek a portrétů, hlavně Feuchtwangera a jeho ženy, jsem nemohla odtrnout oči. A do toho jsem myslela na holčičku, aby po tom těžkým porodu byla brzy v pořádku.
ehmčoveče, až budeš mít někdy dítě, pak asi pochopíš, proč bys nějakýmu blogerovi, co píše světu bez pořádnýho důvodu o tvých trablech, komplikovaným porodu a o tom, jestli dítě je, nebo není hezký, nejradši dala pořádně přes hubu. sorry.
Hele, a není to můj blog? Nejsou moje švagrová, můj brácha a moje neteř součást mojí rodiny, o kterou se permanentě bojim? Co ty sakra víš, proč o tom píšu, a kdy by kdo z mojí rodiny dal komu přes hubu? A proč se nepodepíšeš? Ehm.