Až do půl druhý do rána jsem dnes četla Rok kohouta, poslední knihu Terezy Boučkové. Je vtipná a chytrá a knížka se bezvadně, až na to množství závorek.
Osud její rodiny je smutnej. Investice energie, emocí a peněz, který si jim nikdy nevrátí, co nevrátí, jenom je ničí. Pak zase trocha radosti a optimismu a víry v dobrej obrat, kdepak, to se jenom za lesem blejsklo. Každej bojuje zbraněma, který má zrovna u sebe, kolem, brekem, knížkama, aby moh´věřit, že se zejtra nic neztratí, že kluci přijdou čistí, že vůbec přijdou.
Bastilla padá, cestou z práce jsem se tedy stavila na Kampě na francouzském trhu a u stánku Braserrie M vystála frontu na jednoho šneka a deci polévky. To vám byla taková dobrota. Jinak všude hroznejch lidí, sýry, paštiky a jánevímcoještě francouzské už ale prý snědli v neděli.
Terezu Boučkovou a jejího manžela-cyklistu jsme potkali na Bohemia Jazz Festu na Staromáku. Říkali jsme jí, jak se nám její knížka moc líbí, smála se a nechtěla prozradit, kdo se skrývá za Cyrilem a dalšími jmény. Kdo by v rodině týhle na pohled pozitivní paní a jejího sympatickýho manžela čekal takovou kupu starostí? Dostala jsem od táty vip kartičku na pití a jídlo, tak jsem si dala campari s džusem, poprvé v životě. Na náměstí jsem se sešla taky s Adámkem, poslední týden svobodným, a před Scofieldem jsme zašli do Týnské.Cestou jsme přibalili ještě Lukáše a Pavla Hackera, jak dlouho jsem ho neviděla? Týnská nacpaná, co si dáte? dlouho jsme váhali, hermelín prý nemá kdo připravit, protože podívejte, kolik je tu lidí. Nakonec se to ale přeci jen nějak zařídilo a my jsme slupli naší týnskou porci sýra a vypili vína, sodovky a piva. Na Scofielda jsme dorazili akorát včas, byl zábavnej a z jeho kytary vylejzal tu bassovej, tu zurčivej zvuk, ode zdi ke zdi. S triem si podmanil celý plný náměstí. Je to skvělý, že na jazz přišlo tolik lidí, díky Linkovi je možná zas o něco blíž lidem. Potkali jsme se s Markem, šel z Podolí. Chvíli poté jsem na mobilu objevila zprávu od Ester, psala, jak se po Kiliánovi cítí, slovo porod už prý nikdy nebude brát nadarmo do úst. Přišlo mi to smutný a vtipný zároveň. Najednou jsme s tátou seděli v tramvaji a jeli domů, přesně stejně jako loni, letos jen o trochu míň piva.
Emmička je prej pořád hodná, bouli už má menší a všechno by mělo být brzy v pořádku. Mikuláš byl prý zvědavý, hladil si ji a pak se cestou domů rozbrečel, myslel si, že teď už bude máma patřit jenom jí. Troška vysvětlování od táty a už si to prý, hodný, nemyslí. Sourozenci.
To zní hezky.
Blbou náladu jsem měla ráno, vytočil mě ten člověk tady dole, pak máma říkala, že včera na dešti prochladla a že je nastydlá, to jsou věci, který se u ní nesmí podcenit, babička volala a nevěřila mi, že v Belgii jsou snad všichni v pořádku, a potom Madla vyprávěla o hezkým kolovým výletě v jižních Čechách s nehezkým pádem, který skončil v nemocnici, a pak jsem se Ondřeje špatně zeptala do telefonu, protože jsem před tím Adama pořádně neposlouchala, a bylo mi to kvůli němu líto, blog je pro mě deník, místo k verbalizaci, sumarizaci, zasazení pocitů, přestupní stanice mezi uvnitř a ven, osobní šatna, kde setřásám strach, prázdná stránka, kam bez jiných (pořádných? nenech se znejistit) důvodu píšu o milých, blízkých, kamarádech, o sobě, protože to tak cítím.
Copak je to tak těžký pochopit?
S tím – nic – neudělám.