ale to neznamená, že bych víc žila, milý Jiří.
Včera dvě hodiny v Atmosféře, hluk, známý tváře, ale neznámý duše kromě několika roztěkaných blízkých.
Před tím spinning se Zuzkou, říkám si, že mě to nebaví, ale na konci se to nějak zvrtne a asi mě to docela baví. Chlápek na empajru, jasnej silniční cykista, dobře hrál, The Good,the Bad and the Queen, Prodigy Na Billie Jean bych vyjela i trojnásobnej kopec. Jen kdyby nehráli tak nahlas! V Kuřeti v hodinkách košík pečiva za dvacet korun, nevídáno, neslýcháno.
V pátek jsme oslavovali padesát let naší milý Arabský. Celodenní akce, ráno přednáším o práci v novinách plný třídě studentů, mám to sice připravený, ale kolem osnovy spíš jen tak osciluju. Bála jsem se, nakonec dobrý. Pejzi vykládala o korejštině, profesionální gesta před dataprojektorem, zábavná lingvistická show. Všichni opakujeme korejský povzdech "ach bože" – aigu. Večer pijeme pivo na zahradě a se starejma kamarádama to zakončíme v Oáze, aigu, jak dlouho jsem tu nebyla? Spojit s Oázou slovo bůh? Nevídáno, neslýcháno.
O víkendu natírání botníků na chatě. V autě v papírové tašce Zara složený nový podzimní kabát, s takovejma těma výložkama na ramenou, co se mi moc íbí. V úterý první můj Doubravánek po prázdninách. Trochu smutný, máme málo kluků, ale ono se zase všechno v dobrý obrátí, věřím, věřím.
Paní zubařka rozhodla, že mi ustříhne uzdičku, vida, myslela jsem, že už jsemkrizovou dobou stříhání uzdiček dávno proplula. Ale kdepak. Tři dny musím být doma a nemluvit. To jsem zvědavá, jak to zvládnu. Ale zas bych mohla víc kreslit, to je taky dobrá věc, víc pracovat se smetákem a prachovkou. A taky umýt okna.
Odpoledne další setkání se sonografem na Karláku, otupělost, čekání na nějaký výsledek. Večer plánujem oslavnou večeři v Grossetu u příležitosti pětatřicátin Honzíka, a potom cesta do Futura. Plný punkáčů, Slobodná Europa a Květáci tour. Těším se, ale už ne jako malá holka. Už jsem totiž větší, ale i větším holkám se stříhají uzdičky. Fuj.