Z Verdunský jsme přes Ural vyrazily do Stromovky. Andi, Madla a já. Docela silný sobotní provoz, vlaky, bruslaři, běžci, cyklisti, Ewa Farna nebo kdo a kolem ní chumel fotografů. A taky spousta kočárků. Až začne v mfd vycházet každý pátek strana o dětech, začnu tomu jevu nehezky říkat teror dětmi.
Ale teď ještě ne, protože jedno krásný a klidný dítě si ve svým kočárku vezla Andi.
Jmenuje se Šimon a celou cestu byl strašně hodný. Buď se díval kolem sebe, nebo spal. Ve Stromovce už jsem dlouho nebyla. Je pěkně opravená, úhledná. Těším se, až zežloutnou listy. To bude znamenat, že jejich imunitní systém se žloutenkou bojuje.
A tak jsme pomalu míjely jeden kmen za druhým, povídaly si jako ve Michálkovo-Haklově filmu O rodičích a dětech, akorát že s náma nešel Somr a témata se pohybovala na uživatelský rovině. Ve Šlechtovce jsme se zastavily na svařáka. Seděly jsme kolem stolku 
a ze stánku zněla stará Kornova deska.
Ještě pořád je léto, ale kdo by to byl řekl.
Na květácích jsem prvně nebyla vepředu. Pódium se prohýbalo pod energií, která práštila z piussi a jejích chlapců a dívky. Bálik přetrhl čtyři struny, bylo vidět, že je to baví. Bejt vepředu, asi nepochybuju. Jenomže my jsme s Davidem stáli vzadu. Zdálo se mi, že síla s nadšením k nám dneska nedoletěly. Na dosah ruky, ale přitom za sklem. Nebo možná spíš sklo v hlavě (ach jo).
Slobodnou Europu jsem live viděla poprvé, dobře jim to šlape. Whisky se svlékl do půl těla, polil se vodou z lahve a kroutil se. Takhle na dálku to vypadlo velmi dobře.
Kdybych věděla, jak po půlnoci zazmatkuju a že mi všechno ujede, radši bych bývala kývla a zůstala s panem Jurajem a ostatními u báru. Takhle jsem o tom jenom přemýšlela v taxíku.
Hmm, taky to nebylo špatný.