Ne, já jsem dcera. Klidným a věcným hlasem vysvětluju po telefonu střešovickému urologovi, co bychom potřebovali. Prý nebude tak zle. Nevím, na každý pád je to pro tuto chvíli dobře, vůbec nevím, jak bychom se tam dostali. V pátek jsme ten nový lék vysadili. Po týdnu. Od té doby je líp, daleko líp, ale ještě pořád spíš špatně. A navíc bez léčby. Teď jsem po čtyřech dnech prvně doma, budu konečně spát ve svý posteli, doufám. Noční vyskakování a permanentní polospánek mě ničí, i když do toho jdu s tím, že se nedám. Vařím, pořád vařím, aby máma jedla, stále něco někam přenáším, utírám, utěšuju, život plyne v kuchyni a v pokoji. Do toho zkouším něco psát, trochu pracovat, vymýšlet. Všechno jako přes tři mlhy. Máme hroznej strach, je nás tady ale málo na sdílení. Zítra snad dojdeme k paní doktorce, kdo ví, co se dozvíme. Tušíme, nechceme. Není zbytí. Ještě si to úplně nedokážu představit, nechci, nemůžu.
Mezi tím vším dva milý zážitky. Ples v Arše, boa přes ramena a tanec na Ducháčka, dechovku a ŽK. Milí slovenští milí jako vždycky. To je tedy věc, Kalifuk jako host na křtu květáků v Randalu. Cože, VY se znáte? A VY se znáte? Oba stejně vysocí, oba stejně bassoví, srdce (mi) z toho buší rychle rychle rychle. Nedělní Tata Ahn ve Švanďáku. Už úvodní C.V.A.N. mě dokonale vtáhla, byla to čirá čistota a k tomu vlny a vzedmutí a gradace a vtip a nápad. Tata posunutí o několik tříd výš.