Hrozně se bojím myslet na to, psát o tom, mluvit o tom. Bojím se, i když to čtu na papíře. A taky když to vidím před sebou. Trápení, únavu, slabost a nezvratnost. O kolik horší je prožívat to?
Nevím. Je to špatný.
Přeju si, abychom měli ještě tyhle Vánoce. Nedokážu odhadnout nic.
Jenomže život jde dál. Myslím na to pořád. I během Juno, to je jeden z nejhezčích filmů se vším všudy. Byla jsem tam s Jankou, čeká další miminko. Na tekoucím novým Allanovi Vicky Christina Barcelona minulý čtvrtek. Tam jsme šli ještě všichni tři, nejdřív zmrzlina, potom film. V pátek začala brát nový lék a ten ji asi takhle rozložil. Najednou to ještě víc oteklo, hrozně rychle. Taky s Doubravánkem v Zálesí na to myslim. Byl to krásnej víkend, teploučkej a barevnej. V neděli jsme zpívali jen tak ve svetříkách venku. Cesta domů jako návrat z emigrace. Na Českým nebi, nových vtipných Cimrmanech. Měla tam s tátou jít maminka, těšila se, ale nejde to. V Lagarderu, na poradě o listopadových tématech. To bude teď moje nová práce, ukazovat na listy papíru, seštelovat si tabulku v excelu a určit, o čem napíše náš príma hudební web.
Babička se hrozně drží. Pláče, až když za námi zavře dveře. My dva tři ostatní se držíme, jak to jde, nahlas si říkáme, že ty nový léky třeba ještě zaberou a vůbec, že si na ně tělo třeba ještě zvykne. Potichu si každej přemýšlíme o tmě.
Půjdu jim upéct na ráno štrůdl, domácí jídlo přeci chutná nejlíp.