Jude Q., proč už nehrajete protestsongy jako dřív?
Píseň jako forma protestu, rituálu, sebevyjádření a nabubřelosti. Na I´m not there jsem měla lístek už asi čtrnáct dní, hrozně jsem se těšila, protože soundtrack s coververzema je pro mě v určitejch místech zážitek roku. Film ale nakonec těžkej, nejsem důkladná fanynka. Jednotlivý figury, který představovaly Dylanovy cesty životem, se mi pletly, trvalo dlouho, než jsem se jakž takž zorientovala a ještě jsem si to doma musela všechno vygůglovat. Jít na film líp připravená, asi z něj i víc mám. Ale studovat biografie, když chceš mít zážitek jen tak v kině a pro sebe? Kdyby nic, tak muzika skoro všechno.
Ani tohle ale nemění fakt, aký nádherný den byla sobota. Teplej podzim, po Klárově si to vykračovaly celý mraveniště lidí, stráně pod Letnou pestrobarevný a nad tím vším kyvadlo, big wheel keeps on turning On a simple line day by day.
Piusii jako vždy plná energie. V Bunkru výbornej zvuk a dobrá nálada kolem. Druhá píseň. Už tradičně všichni skáčou a vykřikují, jak sladký jsou večery ve Stoce. Jedno, že ji neznají, že tam nikdy nebyli a nemají k ní žádný vztah. Není to potřeba, imaginace a různý životní zkušenosti pracují naplno. Je to protest, se kterým se kdekdo rád ztotožní. Piussi jako novodobý kazatel, zkrocený dav a stoprocentní souznění. Velmi povedenej koncert. Číslo čtyři tenhle rok, ne že by nebylo překvětákováno, ale co se dá dělat, rok 2008 je rok barevných květů a česlo-slovenského porozumění. Hojná účast z řad skautů. Lavice rozvedených, lavice singels, kdo je na tom líp? Ten, kdo už si zvykl? Z koho se ještě nestal cynik? Plácáme o tom až do dvou do rána, dokud nás noční tramvaje a Bořislavka nerozdělí.
Sobotní turné tří výstav. Na VŠUP vystavují svoji Idylku studenti skla a keramiky. Pár velmi dobrých nápadů, třeba vázy ve tvaru měsíčků česneku. V Husovce Tvrdohlaví reunion. Mezi Rónou, Niklem a spol. se prochází spousta lidí, je to, jako vždy, docela zábavný. Tentokrát u mě nejvíc bodují Bojovníci Gabriela, jednoduchý sochy s palicema místo rukou, s úžasem a taky trošku s obavama na to koukám a nemůžu se odtrhnout. Na Betlémáku minimalisti-konstruktéři, Malich, Boštík, hodně oranžpvejch puntíků: už je prodáno. Lidi chtějí mít doma drobný konstrukce, náznaky děje, to se mi líbí.
Všechno neni tak jasný. Vlastně by se dalo říct, že je to dost podobný podzimu, barevný a zamlžený, přičemž barva tady žádaná rozhodně není. Myšlenky na modrofialovej krk a další nemilosrdnou Homolku před náma periodicky ženou pryč všechno hezký. Hrozně to unavuje, rozmazává pěkný dny a setřásá písmena z večerních kolonek v diáři. Začínám útíkat. Zatím jenom kousek a vždycky se nakonec vrátím, ale i tak se cítím jako zrádce. Navíc mě to stejně pokaždý už na půli cesty dožene. Měla bych se smířit a radovat z toho, jak věci ještě pořád fungujou teď. Ale smířit se, to taky nedokážu.
Strach ochromuje a smíření není pasivní, mi kdysi jeden napsal.
Má pravdu. Ale to se mu to říká.
Tam, kde pod zubama bývala uzdička, teď dlí nějaký stehy asi. Nevím, nedívala jsem se tam. Ještě to trošku bolí. Měla jsem líp dodržovat klidovej režím, jak doporučovala paní doktorka. To mám z toho.