Veselý a plný chvíle ještě úplně nezmizely. V sobotu přiletěl Honzík, vyplašenej a zaskočenej zprávama z Prahy. Víkend jsme strávili všichni společně. Takový celý a naše to bylo, intenzivní a blízký. Jsem za ty chvíle hrozně ráda. Všichni jsme jeli za babičkou a taky do oblíbenýho šenku v břevnovským klášteře, smáli se a povídali pátý přes devátý a hlasitě i potichu si to užívali. Máma dostala druhou část původní léčby, snáší jí líp. Nikdo nemůže vědět, jestli trochu zabere. Ale tady jde spíš o naději a chvilku klidu a tyhle dny jsou každopádně o trochu veselejší a míň sevřený než předchozích deset. Díky za to.
Do Nádražky, carýra nádražky, jsem jela vlakem. Normálně, šest minut z Veleslavína do Dejvic, šup šup, dva kroky a sedím u stolu. Zpátky to samý. Seděli jsme s oddílovejma kamarádama, pili pivo a rozebírali všechny ty rozvody. A taky petice za (ne)tunel a za víc zeleně a tak různě, co se děje. Neználek vykládal o sestře a jejím příteli. Koupili si na hypotéku u Boleslavi rozpadlej statek a stranou si dali čtyřicet tisíc na ojetý auto, aby tam z Prahy měli jak jezdit. Jenomže milý přítel má koníčka, sbírá starý wehrmachtí uniformy, helmy a zbraně. Našetřené peníze potajnu utratil za válečný kulomet. Přišel na poštu, kulomet obalenej v papíru a v lepence, takže na anténu ani na slunečník to před místníma babkama neuhrál. Teď je to pozdvižení nejen pro Neználkovu sestru, ale pro celou ves.
Pořád něco dělám, do starý práce nebo spíš do nový práce. Vymýšlím plány, chystám, plánuju, rozmýšlím a snažím se napsat dobrou recenzi na Amy MacDonald. This is the life je pro mě jako zjevení, ráda bych do těch pár řádků nacpala co nejvíc, ale znám se.
V pátek jsem šla k Thajkám na masáž. Nemuví a masírujou dobře, hned všechno vyhmátnou. Hlavně pod levým ramenem. Bolelo to jako pes, ale takový teďko věci jsou. Uvědomuju si v posledních týdnech čím dál víc, že tělo neoblafneš. Ani belgickou pralinkou.