Cestou od kostela je v patře vidět jipka. Velké postele u okna, kapačky a přístroje na kolečkách. Místnost naděje a definitivy. Nepoznáš ji, když ji neznáš. Znáš dálku? Já ji znám.
Odvracím hlavu a procházím hlavním vchodem. Ještě se nic neděje. Budova "O" ale nevěstí nic dobrýho. Oční, ale taky onkologie. V prvním patře moje maminka. Bojuje. Nechápu to, kde bere všechny ty síly, který dávno nemá, ale bojuje. Doktoři nad ní zlomili hůl, hlavně aby to všechno proběhlo vklidu, říká primářka, aby jí nic nebolelo. Ale ona se probudila a každý dopoledne na nás teď ze svý postele mrká. Zamává, snaží se něco říct a taky jí rozumíme, má chuť na malinu a na chlebíček, chce pít a začne zase rehabilitovat. Deja vu.
Seběhlo se to najednou hrozně rychle. "Nemáte žádné destičky. Tak si na dva dny půjdete lehnout na kliniku, ano? Dáme vám infuzi." Radost. Za všechno totiž určitě může nedostatek krvinek. Ráno se ale všechno mění. Najednou nechápu, jak ještě mohla dojít do prvního patra. A hlavně jak jsme mohli zvládnout tu šílenou noční anabázi tenkrát po Titovi, do střešovické nemocnice a zpět. Snežilo, mrzlo, pět ráno a maminka klopýtala, zavěšená do nás, v košilce a župánku od auta bosky do třetího patra. Zvládla to.
Tak můžeme si pro maminku přijet? ptám se dnes s nadějí v hlase paní doktorky.
Nemůžete. Našli jsme jí tyhle a tyhle hodnoty a musíme si ji tu nechat.
Na Karláku se dozvíme, že zkolabovaly ledviny. Stav je velmi vážný, stenty, vývod nebo dialýza. Rozhodne se večer. CT bez kontrastní látky, není jasné, proč má maminka místo stovky kreatininu tisícovku. Desetkrát víc, je to strašně moc. Stav, který se rovná smrti nebo kómatu, říká nám později Zuzka-nefroložka. Když ji odvážejí, ještě mávám. Určitě to dobře zvládneš! V tu chvíli už o sobě ale moc neví.
Operace se sice povedla, stenty prošly. Za první noc šly ven čtyři litry moče. Ale druhý den ráno a taky další dva dny je to špatný. Maminka spí, tedy, asi nespí, asi je spíš v bezvědomí. Určitě. Do mozku to vždycky dojde se zpožděním, říká Zuzka. Oni to nevědí. Střídavě brečíme, racionalizujeme, loučíme se. Prý mrtvice nebo metastáza nebo embolie, kdo ví. Nebo ledviny. Zuzka si myslí, že ledviny, onkologové si myslí, že něco jiného. Odsun na zastrčení pokoj. Hlavně aby to proběhlo důstojně, říká primářka. Vím, trvá to strašně dlouho, je to hrozná dřina…Musíme věci brát, jak jsou, říká táta. Má pravdu, vím to stejně jako on. Ale nějak se s tím nedokážu srovnat. Sedím tam sedm hodin denně, mluvím na ni, otírám ji, držím ji za ruku. V autě brečíme a snažíme se pevně mluvit o věcech posledních.
Najednou ale otevřený oči, hodnoty klesají, snaha mluvit. Je to jako před pěti lety na Homolce po autonehodě. Úplěn stejný. Nejdřív bezděčný pohyby, potom fixování očima, pak snaha o slova. Mám neskutečnou radost. Smutně a hořce se učíme žít sami a tohle je něco naprosto nečekanýho. Druhýho prosince mám narozeniny. Nejhezčí dárek leží v prvním patře na Karláku. Usmívá se, několik hodin se vydrží dívat a snaží se něco říkat. Nerozumím, ale to nevadí. Zajímá se. Pije. Kašle, ale pije. A najednou se udělalo místo na cétéčko hlavy. Na mrtvici to nevypadá, na metastázu taky ne. Budou to ledviny. Dnes už zase o krok lepší. Od pondělka rehabilitace, bude taky CT krku, co se s tím vším dá ještě dělat. Asi nic moc. Nevím. Nevím, jak to může trvat dlouho, jak moc se maminka může vrátit zpátky. Říkají, že to bude těžký. Těsná péče. Nevím, jestli to zvládnu, nevím, jestli to zvládne ona. Ale chci to zkusit. Běh na dlouhou trať jsem si nevybrala, ale nějak jsem se ho naučila.
Hrozně jsem se bála, jak to všechno bude snášet babička. Je neuvěřitelná, pláče samozřejmě taky, ale snaží se s tím smířit. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak tyhle věci budeme řešit. Něco ale přichází samo, a děkuju za to. Bude toho i tak hodně, jednou. Někdy, brzo nebo později, ale dřív než si kdokoliv z vás dokáže představit.
Teď ale ještě ne. Snad. Prosím.
Do toho Vánoce. Snažím se ještě víc než dřív. V práci tak strašně hodní, pracovat z domova, pak vůbec, pak dovolená, máš napracováno.
Šum života kolem. Tinderstics jako odpočinek, zkouška Doubravánku v Bubencči a pak milej Kabinet jako "oslava" narozenin. Dobrej večer, dobrej, moc dobrej, děkuju za něj.
Děkuju za všechny dny, ve kterejch myšlenky na smrt nejbližších usínají samy před dvěřma ložnice.