Napřeskáčku tenhle týden.
Venku sněží a život jde dál. Nejradši mám první ranní sníh a v něm první ranní stopy. To nezpívám já, ale Piussi. Já se s tím jen ztotožňuji.
Do Akropole na Sunsay jsem se vydala autem, abych pak mohla být coby dup doma. Poprvé za letošní prima topnou sezónu odškrabat přední sklo, zatopit, svléct bundu. Sunsay dobří, šikovní muzikanti, ale 5nizza by asi bývala byla lepší. Nicmémě domácká atmosféra, dobrej, výbornej zpěv. Seal, Robbie Williams, Morissey, Marley, tyhle všechny jsme tam s Davidem našli. Ale je pravda, že jsme nehledali zas tak důkladně. Zato další slovenští kamarádi důkladně pili – vodku. Ale milí, milí jako vždy.
Milej, i když rychlej a bez konca byl i muškát a půl tadyhle s PK. Hodina vytržená z kontextu, s otevřenými intervaly.
Potom pěšky do Axy. S Jankou tam a zpátky brázdíme místní pěatadvacítku a teče nám za plovací brýle, abychom si potom daly obligátní hermelín v Týnský. Nejlepší hermelín v Praze.
Skáču k pondělku. JAR v Lucerně. Od nový práce jsem dostala volňásky, tak jsme se vydali s Kotoušem. Fronta se táhla až k Vodičkově, tak jsme lístky prodali a šli poslouchat Ester Kočičkovou a Luboše Nohavicu do Rock Café. Sálem poletovala příjemná folková atmosféra začátku devadesátých let. Všem nám to ale tak nějak vyhovovalo. Ona zpívá skvělě, má kolem sebe dobrý mladý muzikanty. Nohavica je hitmaker, i když by se měl trošku víc pucovat mýdlem. To vlastně nemá nic společnýho, jen dva tři hlavní postředy na výsluní. Cesta domů byla první letošní mrazivá a zimní.
Úterní zkouška patřila mezi ty náročné. Ileajé pilujeme, pilujeme, pilujeme. Když máte pořád dokola držet tón e, brzy se unavíte. Oprašovačka Tita (nehrál se půl roku, ale dopadl celkem dobře – dnes) a taky kus komprimovaný Rybovky na společnej vánoční koncert s Hm… 13. prosince na Prádlo. Tak přijďte.
Na Urale už seděl Tomáš. Dorazila ještě Dita a Irena a hovořili jsme o politice. Tomáš přikyvoval a venku zatím mrzlo. Muselo.
Na zítřejší křest Hm… jsem vyhrála lístek. A taky onu jejich novou desku Plán na zimu. Normálně, vyhrála. Je to vlastně docela legrační. V půl osmé jsme odpověděla na otázku, jak se jmenuje pes ve Wabiho Rose na kolejích, a bylo to. V půl osmé! Kdyby to bylo večer a v létě, už se stmívá (vzal vás čert…) Takhle sotva rozbřesk.
Nejhezčí ze všeho ovšem jiné dny, jiné hodiny. Čtvrteční Alibi s for, jedno víno dvě vína tři vína čtyři vína, Oáza, jeden kulečník jedno pivo, jedna zastávka, dvě zastávky pěšky, tramvaj a pak ještě něco v Agipu u nás ve Vokovicích, ale to už si nepamatuju. Najednou jsou tři čtyři ráno, první ibalgin na hlavu. Na zbytek ale nic neexistuje. Prozatím.
A taky sobota. Sobotní odpoledne s Mikulášem a Emmičkou a Honzou a Zuzkou a babi, všichni přišli k nám a seděli jsme až do večera, byli spolu a rádi a bylo to skvělý. Jé.
Plný večery střídaj smutný a prázdný, nebo možná spíš jen smutný dny. Bezmoc a strach. Únava a to všechno, co tak je, když jinak už není nic moc.