to teď nově jen tak propagačně švihá malým špičatým jazýčkem (ale ne všechno, ach)
Z domova má práce tupé zuby.
Tupější.
Více tupé, neostré. Tak.
Už přes týden jsem doma, dnes jsem dobrala antibiotika. Tramtarará. Dva dny domáckosti navíc, protože horší sedimentace.
Chuť na kuřecí nugety z McD s kari omáčkou.
Moc jsem si ale neodpočinula, jen jsem odvykla chodit, kamsi.
Taky jsem se koukala na lyžování. Lyžař padne za cílovou čarou naprostým vyčerpáním. Je první? Super. Je druhý? Kdo si na to kdy vzpomene, když ani toho prvního nevyklopíte na požádání?
Volal mi můj prodavač z Radosti, za pokladnou tam na mě už týden čeká nový Antony. Doufám, že mu dali najíst.
Vymalovala jsem chodbu a dneska taky kuchyňku. Na kachlíky jsem položila pěknej pruhovanej koberec, ladí ke Karlíkovi, a do skříně v kuchyni přidala šestku sklínek na červený.
Ve středu jsem porušila nemocenský papír, měla jsem ho poprvé v životě, a vyrazila na přátelský narvaný Slamník na Květáky. Narváno, lidi na stolech, nedalo se dýchat. Milá blízkost Juraje a Davida ale vždycky funguje. V první řadě nadšení Filip s Dankou, jako kdyby Lucia a Ágnes nebyli jejich partnery. Pokaždý jsem z tý čirý stálý radosti dojatá.
Koncert Doubravánku v Potrvá. Minulý pátek. Už tehdy jsem věděla, že budu od soboty nemocná, takže trošku otrava. Neladilo, nefungovalo. Přesto narváno. Milá návštěva Cannyho, seděl u baru jako napůl pozorný žák a kreslil si telefonní paní. Z druhý řady jsem se občas pousmála tónem out of key. No tak co tak co tak co.
Dvě představení ve Švanďáku, divadlo Letí – Bazén bez vody, Aupairky. Dobrý. Renata čeká v květnu Mikuláše. Taky dobrý, co dobrý, super. S Renatou nemůžeš jít jen tak si povídat do mlejna, protože ji všichni znají, těká pohledem. Když začneš rozvitou větu, natuty ji nedokončíš, protože jde zrovne kolem kníže nebo Tereza Nvotová.
Jsou ale taky věci přede mnou.
Irsko. Třídenní cesta do Dublinu.
Drážďany. Drážďany jednodenní.
Na papírku další místa, kam bych se do léta chtěla podívat. Proč ne?
V mailu čísla, na který stačí zavolat, a bude se pod dozorem trénovat. Proč ne?
V diářku koncerty, který bych chtěla slyšet. Proč ne?
V hlavě postavy, který bych chtěla vidět. Proč ne?
V duchu lidi, který už neuvidím
a nebo nikdy vidět nechci.
Neumím otevřít hlavu,
zamykám se a trápí mě to.
V Ikea jsem si koupila hrozně moc malejch svíček, co se vejdou do těch malejch skleněnejch stojánků. Jako paměť, jako světýlko věčnosti. Nikdy jsem svíčky ráda neměla, ale věci se mění. Časy se mění. Zítra vezu tátu na letiště. Letí do Japonska, bude tam mít výstavu. Do Japonska. To je daleko. Strachuju se daleko míň než dřív.
Nestrachuju se vůbec.
Živo je jiný, ještě víc plochý, za sklem.
Za matným sklem.
"Přijď bez obav, kdyby někdo dělal problémy, budeš mou trenérkou."
Nakonec jsem k Rafovi nedorazila, co kdyby se tu v noci stavila paní ze sociálky a já nebyla doma, žejo.
Ve skutečnosti jsem se ale bála úplně jiných věcí.
After the Gold Rush je skvělá deska. Vím, proč jsem si ji tehdy kupovala.
Chtěla bych jaro léto, sedět s Nohou a ostatními u ohně a zpívat všechny tyhle písničky, mít z toho radost a nejít spát.
Zaparkujem
jó, zaparkujem
v imaginární hospodě.