Hlavou

se mi honí spousta věcí. Mám to tam jako v průtokový míchačce, písek, voda, cement, chvílema to lepí, chvílema dře a tlačí. Takhle nahoře, jako kdyby se to všechno chtělo rozprsknout na ty čerstvě vymalovaný stěny.
Někdy je to taková prapodivná nezlvádnutelná lítost, brečím v práci, cestou od tramvaje domů a pak i doma. Nejradši bych jela někam pryč, vykašlala se na všechny ohledy, vyházela mobily a fejsbuky a chodila si jen tam zpátky tam a zase zpátky. Polovinu všeho umazala a švihla kouzelným proutkem, dup a teď to bude takhle.
Stopa, Viky, stopa.
Leda hovno.

Dneska na mě z toho nešťastnýho fejsbuku vykoukl Morrissey, honem honem, taky mám lístek. Drahej lístek, ale těšim se. Rozlítostněnej pán, emoce v krabičce. Těším se jako malá šťopka.
Včera v Akropoli Avishai Cohen se svým východním kvintetem. Neskutečně muzikální člověk, celá kapela včetně asistentky-zpěvačky výborná, citlivá. Bylo to jako potůček potok řeka vodopád, pramen vody přes tři kontinenty. Jenom hladil a dával sílu. Obrovskej hudební zážitek, vlastně vůbec nevím, kdy jsem něco podobnýho naposled zažila. Asi jen u Růžičky. Potom milý sezení s Davidem a Petrem a Filipem, potkala jsem je nahoře u zábradlí.

Taky pořád pracuju. Pořád. Naší milé Kouli se snažím upilovat řetěz, aby už brzo byla samostatná. Pilníček mi pořád někdo tupí, zjišťuju to pomalu, ale jistě. Nejdřív mě to mrzelo, teď jsem spíš naštvaná. Ale keep on working. Uvidíme. Zatím mě to baví, moc mě to baví. Baví mě přemejšlet o popu, o tom, jak co udělat, jak co pojmout. Už míň mi jde vyhýbat se věcem, který mám ráda, který bych na webu ráda viděla, ale vím, že to není úplně ono. Učím se, učím se oddělovat vlastní od veřejného.
Neměla by ses do toho tolik pokládat, říkají mi a mají pravdu.

Jsou jiný věci, do kterých je třeba dávat srdce.
Space Oddity mě před deseti lety v létě píchla ve východních Čechách. Od tý doby trvá. Znám slovo od slova, tón za tónem, mrazí mně z ní celejch deset let pořád stejně. Teď přijdou The Prostitutes. Hm. Hometown Zombies nezní ani trochu česky. Super. Část na mě ale pak působí, jako když kluci bruslí na rybníku v kanadách s vytaženým jazykem a nezavázanejma kaničkama. Na efekt, jinak nic. Ani rýha. Ani žihadlo. Plocha bez třetího rozměru. Část se mi naopak zdá skvělá, silná, příjemně zneklidňující. Rozpumpovaná, i když klidná. Co mi ale třetí rozměr dává stoprocentně a co mě moc těší, jsou debutoví Sunflower Caravan. Zdá se mi to chytrý, vtipný, muzikální a popový tak akorát, na hraně, šikovně vybalancovaný. As well as Sto zvířat a jejich Postelový scény. Je to chytrá deska, taková zpoza rohu.
Kolowrat jsou východní košická síla, do dvojice ke Květákům, ale z druhý strany. Žádný sklony k sentimentu, poezie na stokrát záplatovaný dálnici z centra do továrny na periférii. Šla jsem si koupit Vrany sa vracajů, dobré, ale prý to ještě není TO ono. Tak se těším na novou desku, ukázky už jsou venku a jsou super. Křtí se v květnu na Sedmičce. Jen přes parkoviště k oknu, kudy maminka odletěla.
Poslední dvě desky Antonyho, singl Another World i The Crying Light, jsou ještě o trošku hloub, než předchozí. Jde z nich na mě malinko strach, kterej jsem z prvních dvou nahrávek necítila. Ale takovej divnej strach, příliš osobní. Ještě víc naříkání, podívejte se, já umírám a nevadí mi, když před vámi zakopnu, svalím se a spadne mi paruka. To je život.
Nechci o ty desky přijít, chci je ještě poslouchat.
No a Morrissey. V Q o něm napsali, ať tak netlačí na pilu, protože všichni vědí, že tu je. Nezdá se mi, že by tlačil, jenom prostě zpívá. Zestárl mu hlas a lítostnej je pořád stejně, ale taky se pořád docela pěkně poslouchá.
Vrrrr, pila.
Talk of the town, retrospektiva Jiřího Davida v Městské knihovně. Obdivuju, jak je univerzální. Maluje, kreslí, dělá sochy, objekty, instalace. Líbí se mi, když netlačí na pilu a maluje spíš intuitivní věci. Nelíbí se mi (je mi nesympatický, ba odporný?), když provokuje, když chce za každou cenu šokovat. Není to chytrý, zdá se mi to spíš jako nezkrocený ego. Stejně jako v Reflexu, ten rozhovor mi přišel dobře vedenej. Celá příloha velmi zajímavá, jak bodujou učitelé z AVU a jak moc je (pře)ceněný "mladý" umění. To jsou ty věčný spory o koncepty a spol. Zajímavý je, že na Grafice roku jsou vystavený desítky, stovky prací. Kromě Anderleho, táty a pát dalších jsou nejzajímavější linoryty nebo knížečky úplnejch mlaďochů, studentů středních škol. Byla jsem ráda za to, co všechno se rodí – a kolik lidí má talent.

Konec hlášení, zítra se vyráží na výlet za daněma a pojištěním.
Taky musím najít klíč od auta…
A v pátek, v pátek víkend v Dublinu!
Tak snad na Ruzyni nevytrousej klíč od letadla.