Byla jsem v Řecku. V Athénách a na Aegině. Objevuju Evropu, pouze s kufříkem a knížkou (Židovský policejní klub/Chabon, Čaroděj/Nabokov). Příště už by to ale mělo být jinak. S kufříkem, knížkou a letenkou navíc.
V hlavě mám spoustu zážitků, vjemů, vůní, zvuků.
Nikdy v životě jsem nebyla v Izraeli, ale když mě letadlo vyplyvlo do horkého vzduchu, napadlo mě, že takhle nějak musí být v Izraeli. Horko a hnědosvětlezeleno.
V hlavě mám spoustu zážitků, ale něco se stalo, příliš je nedokážu formulovat. Mám je alespoň nakreslený ve svým cestovním deníčku. To šlo dobře.
Tak (především?) krásná Benaki galerie nad parlamentem, jedna z nejlepších evrospkých. Včetně kavárny na terase. Čerstvou šťávu z pomerančů, prosím. Tady by se měla naše NG inspirovat.
Balkán. Všude bordel, auta na červenou, mezi turistama feťáci. Nikdy jsem neviděla tolik lidí, kteří si něco píchají do žil, jako v Athénach okolo Omonia stanice, kde jsem bydlela.
Krásný centrum, rušný Monastiraki, tržnice, levný boty (mám patery, první conversky v životě, jsou hezký, fialovo růžovo vínový), Plaka jako čtvrtť, kde domy slouží jenom jako věšáky pro suvenýry. Bydlí v nich vůbec nikdo?
Zážitek ze dne v areálu Akropolis.
A tady na chvíli zastavuju. Proražená bariéra – starý Řecko a Řím jsem si nikdy nepamatovala, nikdo ze mě bez taháku nedostal, jak šly za sebou punský války třeba. A co tenhle a ten a jak se jmenoval a koho kde porazil. Totální změť před Kristem a po Kristu. A pak jsem z dějepisu maturovala. Z rozumu, Bude se mi hodit, ten dějepis, protože ať budu dělat přijímačky tam nebo tam, neuteču mu. Od října se učím, všechno jakžtakž, kromě otázky číslo 4, Řecko a Řím. Nesmysl, abych si ji vytáhla. Devětadvacet dalších přece. Nebo čtyřiadvacet. Už nevím. A co jsem si vytáhla? Řecko a Řím. Kapituluju. Dostává se mi podpory od dějepisářky, která to moc dobře ví. Říká, co si mám přichystat. Ale kde nic není, ani dějepisnej atlas ne(za)bere. Plácám o Hanibalovi a slonech a Etruscích, kteří stavěli Řím na bažinách. Dějepisářka šeptá z jedné strany, přísedící z druhé. Šéfová komise dělá, že to nevidí. Dvojčička. Krásné vyznamenání. Jedna čtyřka se rozmělnila do dvou dvojek, dostala jsem ji tehdy i ze zeměpisu, i když Francii i sovětské zemědelství jsem uměla skoro bez chyby.
Stačila jedna návštěva Athén a Akropole, abych se iks věcí do/naučila. A aby se mi to začalo líbit.
Dobrý víno, dobrá feta, nádherný moře, nikdy hezčí neviděla. Stála tam a koukala, jak je modrý. Písečný dno, teplota jako v lázních, jen si sednout a sedět. Nebo plavat, když nemáte (zbytečný?) strach, že vám ukradnou na pláži tašku.
Hrozně hezký kluci, elegantní Řekyně, pořád se za někým otáčela, jak mu to sluší.
Uťapaný nohy, letní kilometry, spálený centimetry čtvereční kůže.
Odpočinek.
Myšlenky u mámy.
Hezký Řecko.
Fotky se válejí padlý v Guernice.
Tady.
A ještě před tím. Lago Magiorre u Honzy a Zuzky a Mikšána a Emmičky. Jsou to pusy. Velký. Je to s nima radost. U Lago Maggiore to docela dobře znám.
Fotky taky tam.
Zítra na chatu na houby a borůvky. Udělá houbové italské rizoto podle receptu od Oty a máminu bublaninu. Tak snad se to povede.—–
Dnes Krásný Ztráty s Honzou, sedíme, povídáme o jeho nové roli v Instinktu a o životě, je to fajn, jako skoro vždycky, takový večery by mi asi měly bejt jenom za odměnu. Třeba jsou.