Stojí nad pohyblivým pásem a pod rukama se jí střídají různobarevné balíčky. V uších ipoda, zapíná na autopilota.
Tak tedy.
Na Karlově náměstí provedla základní navigační konverzaci s italským párem. Nejdřív anglicky, když nerozuměli, osmělila se a zeptala se italsky, jestli jsou Italové. Před třemi týdny v supermarketu u Lago Maggiore požádala italsky o dvě tašky. Před dvěma lety si v Miláně v muzeu italsky řekla o novinářský lístek zdarma. Tenhle článek je přesně takový. Vůbec nechápu, kde se ve mně bere ta drzost říct Italům, že trochu mluvím italsky.
Autobusem číslo 355 vyrazila z Dejvic do Roztok na návštěvu ke kamarádům. Libovala si, jaký je to kousek. V místním Albertu koupila lahev vína a čtvrtku takového toho oválného melounu. Meloun nese jako podnos s nápoji, když na druhé straně náměstí uvidí Jasoně. Třímá čtvrtku melouna, který před chvílí koupil v tom samém Albertu. Smějeme se tomu a zvoníme na Vorvíse s Bážou, kteří bydlí v tom hezkém novém domě hned vedle Alberta. Vorvaň nás vítá slovy: jen počkejte, až uvidíte, co máme v lednici.
Nakrájenýho melouna.
Poslední čtvrtka zůstala v Albertu. Na vlastní oči jsem jí viděla.
Ráno v devět sraz pod mostem v Tróji. Jde se bruslit. Bruslení je skvělej pohyb, hrozně jí baví. Učí se jezdit z kopce a brzdit na rovině brzdičkou, vypadá to, jako když Elvis Presley hraje na kytaru ve svým klasickým rokenrolovým postoji. S Makulou a Luďkem a Julčou v kočáře jedou až za útulek a zpátky. Cestou potkávají bratry Slomkovy (Jaromír říká bratrovi s náležitým důrazem: to je slečna Slívová, moje s t u d e n t k a), hovoří s nimi o bruslích a o hudbě, a zase se s nimi loučí. Ještě pár koleček po Stromovce a pak je čas na návštěvu babičky a hodinu ponoru do minulosti.
Trápí ji vleklé problémy s autem (v pondělí na převaz, ach jo, kolikátej už) a taky rozdílné pohledy na život po mámě. Táta to vidí jinak, ona to vidí jinak. Cesty se rozchází. Ví, že by z toho máma neměla radost, pořád na ní myslí a o to víc ji chybí. Ještě pořád nedokáže reagovat klidně, nehystericky, dobrácky. Zatím ovšem ani nechce. Neví, kdy se to spraví, a jestli nebudu následky.
V kině viděla dva ze tří filmů, které teď vidět chce. Všude dobře, tak co doma je láska je tu s námi, buďme s ňou, jeden z těch hezkejch filmů na čištění hlavy. Nic víc.
A pak je tady Bruno. Nečekala od něj nic, protože Borat ji tehdy zas tak nebavil, ale smála se od začátku až do konce. Připisuje to částěčně hlavičce na křebíčku, částečně skryté perverznosti (někde tam musí být, jinak to nechápu) a částečně tomu, že bydlí sama.
Pracuje, až se jí od klávesnice kouří. Není to vidět, zdá se jí. Co dělá pro Kouli, chodí míň na koncerty. Blbě se srovnává taky s tím, že pro kvantitu kliků musí vyťukávat písmena jako z, a, c, e, f, r, o, n v tomto pořadí. Kdo ví, kdy ji to začne srát.
Nerozumí tomu, proč Reflex prodává JXD a proč Honza Dědek už patnáct let píše jenom o sobě, nikoliv o zpovídané osobě, procestované krajině nebo rozebíraném jevu.
Naopak moc se jí líbil Formánkův a Staňkův článek o stand up comedy. I přesto, že Staněk ve své londýnské části 5- 6x použil slovo víceméně. Asi by jí nenapadlo počítat to slovo, kdyby nebylo tak výrazný.
Zjistila, že má dohromady asi čtyřicet sukní a spoustu triček, mohla by si otevřít vlastní obchod s těma nejhezčíma sukněma v Praze. Otázkou ale je, jestli by je chtěla prodat, když je tak pracně roky sbírala.
Viděla výstavu Roberta Vana v Mánesu a na konci se jí zvedal žaludek, což zřejmě souvisí s množstvím shlédnutých explicitních homosexuálních pohlavních styků za poslední tři dny. Bruno a Vano, to je extenze vtipu o galantním jelenovi. Nechte si ho někdy vyprávět, nejlíp od Marka.
Je v procesu kupování lístku na stockholmský koncert Kings of Convenience. Jestli to vyjde, splní si dva sny najednou (KoC live a Stockholm live).
Vypíná pás a jde se navečeřet. Je pozdě.