Víš, holky těžší to maj, říkal mi náš pan prezident Michel na koncertu Koule (koncert se celkem povedl, jen víc platících by mohlo přijít – všechno jsme to rozdali v soutěžích. Ponaučení: míň posh místo, míň než dvě stovky, jinej den než čtvrtek, kdo ví? Jsme začátečníci). Tedy, přímo takhle folkařsky to neříkal, žil totiž dlouho ve Francii a kotlíkáře nezná. Mluvil o tom sympaticky, udával příklady. V paralelní ohrádce pobíhala telátka a pokřikovala na sebe: Panebože, proč to říkáš, proč to připomínáš? Jasně, ale neplatí taky tihle bratři v rýmu – - jaký si to uděláš, takový to máš?
Takže jsem si tady ve zbrklosti vymazala všechny fotky a není to tím, že jsem holka a těžší to mám, ale tím, že se nesoustředím, pořádně si to po sobě nečtu a vůbec, měla bych být víc pečlivá, achjo.
Letos se urodilo cestování. Po Irsku, Itálii, Řecku a Švédsku jsem byla v Turecku. Nejbláznivější zájezd mýho života, v sobotu do Istanbulu, v neděli zpátky. Mediální podpora, morálně lehce zbytečnej zájezd, ale jak se to vezme, samozřejmě, Istanbul je krásnej, magickej, dýchala jsem ho z plnejch plic a rozhodně se tam jednou chci vrátit. Beru to jako starter, teď jsem ho jen tak naťukla, příště si dám nášup. Byli jsme tam ve dvou klubech. Jeden, úplně v centru, je taková menší a hezčí Akropole, hrajou tam jazzový i taneční kapely a do noci tam pak vyhrává DJ. Tentokrát mixoval turecký lidový se šedesátými lety a bylo to zábavný. "Máš krásný oči", řekl mi po půl hodině překřikování archeolog (!) Imer. V sále byla skoro úplně tma.
Druhý, pod obrovským mostem před Bospor, byl něco jako Duplex ve zlatých časech. Takovej ten druh klubu, do kterýho se nikdy nebudu umět oblíct. Techno a holky na jehlách na empajru, nejdražší drinky v životě. Poprvé v životě jsem v takovým klubu opravdicky tancovala. Spát jsme šli ve čtvrt na čtyři nebo na pět. Když jsme čekali na náš mikrobousek, u klubu stavěly limuzíny, z nich vycházely další a další Miss Istanbul nebo co/čeho, limuzíny odjížděly a náš zájezd po sobě koukal. Hm, dobrý. S Markem jsme si pak místo toho dali u pouličního prodavače dvě mušle. Pozvala nás na ně nějaká Turkyně, měla prý radost, že nám chutná.
Pár fotek z Istanbulu: Modrá mešita, Velký bazar, mešita Hagia Sophia. Vzpomněla jsem si, co psal Juraj ke svým fotkám z Istanbulu: Dětsky sen, je to farebné a je toho veľa.
A ještě pár fotek ze Švédska: Venkovní expozice Millesgarden, "moje" cukrárna v centru Stockholmu (byla jsem tam dvakrát, smajl), Calderovy plastiky před Moderna Museet, Djursholm a ranní cesta na autobus, Stockholm na několik způsobů, vtipnej vintage obchod v centru Stockholmu.
Letošní cestovatelskou sezónu uzavřu zřejmě v listopadu v Belgii u bráchy, Zuzky a dětí a v Holandsku, kam vyrazíme na Wilco. Těším se skoro jako na Kings of Convenience do Stockholmu. Ten koncert – a hlavně ona deska – jsou pro mě soundtrackem podzimu. Je to tak blízká věc, že ji ani popsat neumím. A tak si jenom užívám; asi jako když se vám podaří napustit vanu úplně přesně teplou vodou a nikam nespěcháte.
Čím blíž jsou Vánoce, tím víc myslím na mámu. Vždycky se na ně hrozně těšila, obzvlášť v těch posledních letech. Těšila se, že budeme všichni spolu, že uvidí Honzu a Zuzku a Mikšu, že se půjdeme podívat ven, jak to všude svítí – leta jsme takhle na Štědrý den chodívali na procházky po Praze. Vánoce jsem vlastně měla ráda hlavně kvůli ní. Letos si to ani trochu nedokážu představit. Ještě loni jsme ji měli přes poledne na tři hodiny doma, v posteli snědla dvě lžíce polívky a malinko salátu a usmála se na srdíčko a na Lhotákovu knížku. Náš obvykle prostřený vánoční stůl v kuchyni jsem jí přinesla ukázat vyfocenej na notebooku. Za šest dní umřela.
Nevím, jak to udělat, aby ty letošní Vánoce byly pro ni a aby nebyly smutný.