Jiří mi říkal, že bych měla psát i o obyčejných věcech. Neříkal to tedy přesně takhle, ale nějak podobně.
A já jsem chtěla dnes říct, že včera jsem byla v LMB na Chinaski.
Jsem adovkát Chinaski, Kryštofa a Michala Hrůzy. Mám je všechny ráda, obdivuju, co dokážou s masama lidí, líbí se mi, jak jdou na popmusic, jak pracujou s jazykem, publikem nebo náladou. Nemusím je poslouchat každý den, ale těším se na každou jejich desku. A Kryštofa a Chinaski mám naživo fakt ráda. Malátný to se srdcema a s dédur a ef umí.
Na konci hráli tuhle písničku.
Myslím, že je v ní všechno, co na týhle kapele mám i nemám ráda – od podivnýho "humoru" přes dobrý textový nápady až po hitovej refrén a blízkou, protože obyčejnou a každodenní atmosféru.
Taky mi to připomíná léto před šesti lety, kdy jsme jezdili za mámou do Jánskejch Lázní. A s Vojtou jsme tehdy byli na jedný chalupě, jeli jsme tam jeho BMW otevřeným kabráčem, pouštěli jsme si Coldplay a na tom kopci před Novou Pakou jsme museli zastavit, protože foukalo a my jsme potřebovali zatáhnout střechu. Myslím, že kolemjedoucí se nám docela smáli.
Jiří měl teď narozeniny a já mu zapomněla popřát. Zítra to napravím.