Na Emilianě Torrini není islandskýho podle mě vůbec nic, tedy kromě těch šatů, který měla včera v Akropoli na sobě, a skřítkovskýho hlasu.
Byla napůl nervózní a napůl hérečka, ale písničku pokaždý dala skvěle. Levou rukou křečoviče vytyčenou od těla. Vždyť já se o tom rozepíšu tady na Kouli. Prozatím rozhovor s LuŠtěLou, trhá nám rekordy. Poprvé jsem na Kouli pyšná. Poprvé za rok. Chytili jsem chytila něco, co je "internetově in". Fenomén. Jev.
Vracím se ke starým dobrým.
Znáte to. Máte rádi nějakou kapelu. Máte ji rádi hodně a dlouho, v poličce se vám převalujou všechny její desky. Dělá vám dobře, když ji posloucháte, máte s ní spojený hezký omažiky, provází vás životem, chodíte na její koncerty, tluče vám srdce, když ji představujete někomu, na kom vám záleží, je to váš dobrej kamarád, pořád si rozumíte, i když se dlouho neslyšíte (ehm, jestli mi rozumíte.)
Takhle já mám R.E.M. Známe se od třinácti. Mejch. Myslím, že Automatic for the People bylo úplně první cédéčko, který jsem kdy doma měla a bylo jenom moje. Teď je mi dvacert-wait-for-it-devět, R.E.M. desky mám doma všechny, umím trochu víc anglicky a byla jsem na nich od tý doby třikrát. Mám je ráda bezvýhradně (= advokát "nepovedenejch" skladeb). No a teď ty tři nejoblíbenější songy (miluju žebříčky, ale neumím do nich dosazovat, protože se mi při tom pokaždý rozklepou ruce ze strachu, že něco dosadím špatně). No dobře. Starej platnej žebříček. Bez počasí, bez pořadí:
Me In Honey (s Kate Pierson z B-52s – zajímavostí je, že jí už před dvěma lety bylo 60),
Fall On Me (to into je úplně nejlepší ze všech inter Milán),
E-Bow the Letter (Patty Smith mě nikdy moc nebrala, ale tohle… eh, TOHLE!)
K E-Bow the Letter se váže i moje slabost pro New Adventures In Hi-Fi. A je to tady. Jsem ochotná hodinu vám vysvětlovat, proč si myslím, že je tahle deska nejlepší ze všech R.E.M. desek.
Nojo. Ale pak je tady ještě Out of Time. Pfff. Rekreační fandové milujou Losing My Religion. Anebo Shiny Happy People. Pfff. Takový flákoty. To by nás, ligové fandy, N I K D Y nenapadlo.
Hehehe, je to blbost. Už tři dny si pořád dokola pouštím Out of Time. Ta deska je prostě skvělá. Příběh se začáktem a koncem, během vyprávění mění rytmus. Baví mě, když vím, jak která písnička přesně začne, a baví mě, že mě to pořád baví. A baví mě Me In Honey jako třešnička v medu na konci.
Proč by si ligoví fandové nemohli občas zafandit rekreační zápas?
A proč by rekreační fandovénemohli bejt lepší než ti ligoví, to samý platí o týmech, kterejm fanděj?
Kdy jsem si t a k h l e naposledy pouštěla New Adventures In Hi-Fi? No?
(Mimochodem, ten klip k Shiny Happy People je vážně pěkně radostnej.)