a já začínám s ní.
Začínám ve velkém běhat. Objevuju kouzlo pásu a oranžové Axa posilovny. Koupila jsem si permanentku a už na ní mám jen polovinu vstupů. Pás zapínám a vypínám několikrát týdně, běhám pět nebo šest nebo sedm nebo devět kilometrů a kdyby mi to nezastavilo pod nohama, běžím ještě dál, tahám různý závaží a zandavám nohy do třmínků. Kupodivu mě to baví. Vlastně nikdy mě to v posilovně nebavilo tak jako teď. V určitým směru je to samozřejmě daleko pohodlnější než v Šárce, i když ošklivější. Taková divná věc se tam totiž vede – pouští tam pořád dokola nějaký klipy, ale bez hudby. A z reproduktorů se naše vlekařská Evropa 2. Odbourávám to ipodem, ale občas mi vypadávají sluchátka. Do toho funím. A dělá si mi trochu špatně, když někdo běží vedle mě a běží nějak zásadně rychlejš.
Doma jsem si na to slavný běhání založila excelovou tabulku. Já v excelu moc pracovat neumím, ale ta přehlednost a barvičky mě baví.
Takže třeba poslední běh 12. února:
Km: 6,13
Total Time: 38 min (30 + 3 + 5)
Time 5km/hod: 29:49
Kcal: 462 (370 + 92)
Poznámka: Start 10,5 km/hod, dost na krev
Hm, proč to dělám?
Nemám moc pevnou vůli a za věci nebojuju, jak bych měla. A když bojuju, tak většinou ne úplně za to, za co by bylo záhodno.
A taky je tady hec. Brácha se 15. května žení a se švagrovou jsme se dohodly, že do té doby zhubneme pět kilo. Myslím si, že to nedám, už proto, že nemám doma váhu, každopádně jsem si řekla, že jednou to prostě zkusím. Překonat se. Trocha toho nepohodlí. Hecovat se.
Tak uvidím. Zatím mě to vážně ba. A až bude teplo, zase vyběhnu do Šárky. I když nevím, jestli mi ten pás nebude trochu chybět. (Bude, ale asi jenom chvíli. Twitter tag pohodlí.)
A tak teda ta Olympiáda.
Hrozně ráda fandím a hrozně ráda si nechávám vyplavovat zbytečnej adrenalin, když jsem nervózní, jestli to ten "náš" dá, nebo nedá. Dojímám se, když si závodníci dělaj osobáky, když to někomu jde celou sezonu a pak vyhraje i ten legen-wait for it-dary závod na OH. Takže se budu v dívat na
- skoky na lyžích (asi až ze záznamu v neděli půl jedný ráno, protože večer jdu plavat a na ten guilty pleasure hermelín)
- na biatlon (neděle 20:00)
- na Sáblíkovou (neděle 21:45)
- na Bauera (pondělí 21:30)
a pak samozřejmě taky na hokej a na Záhrobskou ve slalomu a Sudovou v boulích a na Vernera při krasobruslení. Teda jestli to stihnu.
Co jsme ale už s Adámkem stihli, to byla včerejší Archa. Konec se blíží aneb Zlaté časy (btw. Zlaté časy od Živých kvetů mají n á d h e r n e j cover a začaly se mi líbit i hudebně, za což jsem dost ráda. Nechci o tu vlnu přijít. Mezitím už ale vydali apendix Spúšť, který pokřtili začátkem února ve Vagonu. Jako vždycky moc fajn.)
Ale ta Archa. Shodli jsme se, že tomu určitě prospělo zkrácení programu. A pak taky vtipný komentáře (Pavel svůj set pojal jen hudebně a textově, takže místo promluv mezi písničkami psal svoje postřehy do wordu, který se promítal na plátno. Dobrý! Ze včerejška jsem si odnesla Grizly Bear, Fever Ray, radost mi udělal i klip Charlotte Gainsbourg a Becka Heaven Can Wait, kterej je fakt bezvadně udělanej, Sporto, The Fiery Furnaces, Dirty Projectors (vtipně silnej klip a zábavná muzika) no a taky ten japonský oř-orchestřík Maher Shalal Hash Baz, co tak radostně neladí. Nejlepší ze všeho byla ale Pavlova báseň.
Letos to bylo myslím moje popáté. Už před dvěma lety se hovořilo o tom, že se dělá tolik hudby, že ji není možný všechnu sledovat a škatulkovat.
Zdá se mi, že teď už má synťáček a základy hry na nějaký nástroj opravdu skoro každej, jenomže málokdo to dokáže zpracovat. Většinou to končí tak, jako když se díváš na fotky z něčí dovolený v nějaký docela tradiční destinaci; většinou jedním okem tam, druhým ven, protože podobný obrazy už jsi někde viděl – a třeba byly o trochu líp zabraný nebo v hezčích barvách. Nemůžeš to ale dotyčnému moc hanět, protože je to vlastní, nejbližší způsob sebevyjádření, a kdo by chtěl slyšet, že je to vlastně spíš trochu nuda než cokoliv jinýho? Tak řekneš: "To je zajímavý". Nebo "To vypadá pěkně" a cestou domů si radši pustíš Wilco. Neukousne tě to a druhejm to udělá radost, tak co. A navíc, nikdy nevíš, kdy si to rozmyslíš.
O prvním (tehdy Coco Rosie a Antony, super) v roce 2006 jsem myslím nepsala. Byl tam tehdy i Honza Č. a Fešák, od kterého jsem se o tom v Anglii korespondenčně dozveděla, a byla to pro mě úplně nová věc, všichni ti chytří kluci kolem.
O druhém v roce 2007 jsem psala.
O třetím v roce 2008 jsem psala
O čtvrtém v roce 2009 jsem moc nepsala
a tebe, kamaráde, tebe taky nenapíšu.