87 bílých fidorek

209 kilometrů, to je prý přesně jako z Prahy po dálnici do Brna
59 430 kiloJoulů, to je jako 87 bílých fidorek
22 hodin, to je jako skoro celej den.

Někdy kolem Vánoc jsme se s tehdy nastávající švagrovou Zuzanou dohodly, že do 15. května zhubneme obě pět kilo. 15. května se tahle nastávající švagrová měla stát mou stávající švagrovou a byl to hec. Prostě menší břicha do svatebních/fanouškovských šatů.
Hec, kterej jsem potřebovala jako sůl (a nikoliv jako cukr, to dá rozum.)
Zuzana (to je ta švagrová) vypadala nakonec ve svejch Sisi šatech jako nejtenčí proutek, pyšně se nesla a moc jí to slušelo.

Já si mezitím založila bezva excelovou tabulku.
Do tělocvičny – nemám totiž ráda slovo "posilovna" nebo "fitko" – jsem poprvé zašla 31. ledna. Na pásu jsem běžela jsem 45 minut, což hodilo sedm kiláků . K tomu pár cviků na různý posilování, nikdy bych si nemyslela, že mě to takhle bude bavit.
První měsíc jsem se hodně bavila okolím, pak jsem si na cvičení zvykla. A o to, myslím, jde. Baví mě to, moc.
V únoru jsem tam byla desetkrát.
V březnu devětkrát.
V dubnu čtyřikrát, protože jsem byla 14 dní nemocná.
V květnu zatím pětkrát.
Mnohokrát na bruslích, to se ale nepočítá.

A zbytek už znáte. Přesně jako do Brna, 87 bílých fidorek, skoro celej den. To je moje běhání za tři a půl měsíce.
Není moc věcí, na který bych byla pyšná, na tenhle sportovní výkon ale docela jo. A těším se, že kolonky do tabulky budou přibývat.
Běhání na pásu je v mém podání vysoce autistická činnost, asi jako když Forrest Gump hraje pingpong.

A ta svatba?
Ta svatba stála hříšný peníze.
Bylo to příliš
nebo málo?
Aby ti láska rozkvétala, trošku,
celýho sebe rozdej se,
a neleň poslat hostům pro líh.
Bylo by špatný
ke stáru
mít pomník v černým kočáru
pod holým nebem
kdesi v polích.

(Ta svatba byla fajn. Napůl smutnoveselá s mámou nahoře, napůl radostná, že tohle je napořád. Malostranská svatba ve velkém stylu s cizokrajnými hosty a jazzovou kapelou a třípatrovým dortem. Tohle přeci musí být napořád. Konec otevřeného intervalu.)