Backstage jsme měli v učebně hudebky. Židle jsme sundali ze stolků (zavřít okna, smazat tabuli, židle nahoru a potichu odchod k jídelně), nachystali si noty, místo penálu vytáhli krabičky s ovocem a usadili se. Ne na dlouho. Přišla totiž pani s třídnicí, totiž hlasová poradkyně Pavla, mladá paní s aboslutním sluchem a krásným tónem, aby nás rozezpívala. To si prostě stoupnete, opřete se o třo body, která vám lezou z chodidel, zapustíte kořeny, vytáhnete se za osou, břichem a páteří si protáhnete lano, ruce zavěsíte na kladku, zatáhnete bradu a uděláte předkus, na tón jdete seshora a normálně ho vysmrkáte. Ještě při tom můžete hodit jablko a očima ten hod sledovat, pěkně do jednoho bodu. Normálka. Zní to bláznivě a po každým takovým rozezpívání s Pavlou se mi strašně točí hlava, ale pak alespoň hodinu zpíváme jak vyměnění.
Co to? O víkendu 12. – 13. června jsme nahrávali s Doubravánkem novou desku. Už druhou. Není to moc, ale je to jakás takás známka kontinuity. A o to jde. Adagadaga. Těšili jsme se jako ty děti, co mají holky v břiše, proto to nahrávání ve škole. Ale ne. Na chodbě Gymnasia Na Pražačce jsme nahrávali kvůli bezva zvuku a taky proto, že tam Marek učí a měl proto dohodu s tím nejlepším školníkem široko daleko.
Mezi tím, co jsme se s Pavlou rozezpívávali, chystal si zvukový mág Ondřej J. všechno potřebné ve sluji, tedy ve studentské knihovně. Toho času měl na sobě tričko s jelenem. Nebylo to takovýto cool tričko od nějaký elektronický kapely, jak jsem si, bůh ví proč, myslela. Bylo to prá normálka triko z Lesany – z Lesany!, říkal mi O. na obědě, dostal ho prý k narozkám nebo k čemu od kamarádů z OTK.)
Nahrávali jsme celkem třináct písniček; Marek je napsal na tabuli, pěkně oldschoolově křídou, ale pak přišel tenor Kája a nakreslil vedle seznamu kosočtverec s čárkou uprostřed. Tak jsme to na něj bonzli a musel si to pěkně mazat, hehe.
Jako to nahrávání bylo bezva. S něčím jsme se natrápili, někdy nás trápil Ondřejův apple, kterej zničeho nic spadl zrovna ve chvíli, když jsme na sebe koukali, jako že dobrý. Někdy nás vesele potrápil sám Ondřej, to když vylezl ze sluje, sundal sluchátka, opřel se o futro, zaožil ruce na jelena a pobaveně řekl, že v Božksé Emě zpíváme "já toužím pe tvém objetí". Jenomže proč bysme nezpívali "pe tvém objetí", když jsme skoro všichni z Prahe, žejo?
Tohle nahrávání bylo jiný než tehdy na Deltě před čtyřma rokama. Marek, Pavla i Ondřej pak říkali, jak jsme se od minulého nahrávání zlepšili, což jsme asi cítili sami, ale nebýt Pavly, nevím nevím. Nezkoušíme už každý týden. při zkoušení nemyslíme na zpívání. Nechodíme všichni. Pavla nás učí dost důležitý věci, na který bychom sami nepřišli, totiž jak se u zpívání správně hejbat a jak přemešlet o tónech. Čím dýl jsme nahrávali, tím víc jsme si tím vším pomáhali. V neděli jsme už všichni máchali před miktofonama rukama a dělali divný obličeje, takovej večírek na Pražačce, a najednou nám vůbec nepřišla divná představa, že bychom si takhle pomáhali i na koncertech; zpívá se tak daleko líp, takovej Dan Bárta už to zjistil dávno a některý lidi se mu za to smějou.
A tak když jsme se v neděli po šestnácti hodinách společnýho víkendovýho zpívání a jezení obědů a svačin loučili, vzpomněli jsme si na tábory a na vyměňování adres a telefonních čísel, ale už jsme velký a máme vlastní děti. A když ne děti, tak aspoň mobily. Vlastní. A maily, taky vlastní.
Snad se ta deska povede. Kdyby všechno šlo tak, jak má, jestli se stihnou dozpívat sóla a hlavně jestli bude mít Marek s Ondřejem čas na všechny dodělávky, měli bychom mít pro kamarády dárky k vánocům.
Ileajé.
V pondělí to završíme bytovým koncertem ve Václavkově, budem si tam máchat rukama, jak budeme chtít.