Kolikrát si říkám, že kdybych pracovala jako pokladní v Bille na Jugoslávskejch partyzánech, asi bych se divila (a v duchu to dál rozvíjela), proč někdo v deset večer kupuje balík papírovejch utěrek do kuchyně, tři jogurty, vajíčka, heru a pytlík haribo ostružin. Jenomže pak si vzpomenu, jaký to je, když musím v deset večer pracovat, a dojde mi, že tyhle paní pokladní už asi myslí jenom na to, až se za pár hodin dostanou domů ke svejm rodinám, a billový pasažéry odbavujou na autopilota; tahle se ani nezeptala, jestli mám billa kartičku.
Do úplně prázdný tramvaje jsem nastoupila na Lotyšský, tedy o zstávku dřív, než obvykle nastupuje polovina celý soupravy směrem do Vokovic. Kolik obvykle jezdí lidí směrem Vokovice? Chachá. Nechybí náhodou ještě nějakej údaj, aby to šlo spočítat?
Na Hadovce už jsem žádný haribo bonbóny neměla.
Někdy mě fakt nebaví věci pojmenovávat. A někdy zas jo.
(Sometimes I feel so happy
Sometimes I feel so sad).
Druhé patro jsem bez brýlí na dálku poznala podle bublifukovače. Dům, ve kterém tenhle bezva prostor je, prý patří Židovské obci, říkal Lukáš Rychtařík, kterej seděl v okně spolu s Cannym. Bratři v triku takový. Jediný dva lidi, který jsem na veernisáži obrazů Adriana Bella z The Prostitutes znala.
Dům má krásný nádvoří a arkády, je to takový toskánský palazzo, vážně nádherný, ostatně je to poznat z fotky. Oleje, který Adrian Bell dělá, jsou docela hezký; velký a čistý a konkrétní. Hosté posedávali na sedačkách podél oken, pili víno a povídali si, takovej línej letní večer, a když jsem přepnula, vzpomněla jsem si na nádraží v Užghorodu a na takovej jeden berlínskej pankáčskej klub, asi padesákrát menší než celé Druhé patro.
Vidět se s Cannym je vždycky milý a podnětný, nakonec jsme si dali i panáka, protože moje starosti na vaši hlavu, achjo. Pojmenovat věci. Jenom si je jako nahlas říct, nahlas s nima bojovat. Chatouiller – polechtat koho holí, mám na takovým dřevěným penálku, kterej jsem kdysi dostala od kámošů z gymplu. Věci, se kterejma se nedokážu vyrovnat, jenom tak polechtám holí, virtuálně si je srovnám do latě, aby si pak za chvíli zase začaly dělat, co chtějí.
Dopila jsem panáka ginu s okurkou a doobjednaným tonikem a vydala se na vzácnou cestu zpět; Dlouhou ulicí přes Kolkovnu, kde míval táta pod střechou ateliér a já si tam často říkala, jak by se tam asi napasoval Golem. Golem? Jasně, Golem. Tenhle ateliér mám spjatej s napevno nainstalovanejma žebřinama (přišlo mi fantastický mít "doma" kus tělocvičny) a s Golemem. V létě roku 1999 jsem, čerstvě zamilované do kalifuka, šla za tátou do aťasu, úplně si pamatuju, co jsem měla na sobě – takovou béžovou sukni z jackpotu a světle modrý tílko z obchodu z pasáže Šárka, v ruce rozečtenýho Golema od Gustava Meyrinka. Genius Loci na geniovi loci. Takže tak je to s tím Golemem.
Cesta dál vede mezi Dušní a synagogou a mEzi všema těma krásnejma kavárnama, kam choděj cizinci a maj se tam určitě moc dobře. Mám to v těch končinách ráda; všechny ty obchody a podniky a sukně po 70 % slevě za sedm a půl tisíce jsou vlastně jenom na koukání, což je někdy vlastně docela fajn. Přijdu si tam jako turista ve vlastní šťávě. Mám ráda i Palachův most a pohled na kyvadlo (nekejve se) a na Hrad (taky se nekejve), mám ráda i metro Malostranská, protože tam nenastupuje moc lidí, a mám konec konců docela ráda i drobnej večerní nákup v Bille, ať už jsou to vajíčka, nebo hera.
A taky mám fakt ráda tuhle písničku. Bárta in chains, hehe.
četla jsem: ´polechtat koho bolí´..
polechtat koho bolí, ten je divnej – třeba