Roky ve dnech

Kolik už tady bylo hrozivě tematickejch výstav z poválečný doby; monumentální sochy sovětskejch bojovníků za mír, plakáty s budovatelstkou tematikou, kombajny a ženy s copy a ošatkou, před kterýma se všichni vždycky tak jako hořce zasmějou a dál už nic.
Roky ve dnech na to jdou jinak. Promyšleně, hutně a ve velkým. Sledují strach a nesmějí se. Dokonce kvůli tomu v galerii dočasně posunuli šatnu.
Roky ve dnech je výstava českého umění v letech 1945 – 1957, která teď visí nahoře v Městské knihovně, tedy v Galerii hlavního města Prahy. Nejde ale o další výstavu oficiálního, neosobního, neemotivního, zlýho "umění".
Roky ve dnech je naléhavej název a stejně naléhavá je i velká většina z vystavených věcí. Je doba po válce, období znovunalézání identity, směru života a zároveň doba zklamání a obav, jak se věci budou vyvíjet dál. Výstavu nachystala Marie Klimešová, to je kurátorka, která se touhle periodou roky zabývá.

Nemám ráda přehlcený expozice, ale tady má každej obraz svůj smysl; ukazuje různý druhy přístupů vyrovnání se se strachem, zklamáním a deziluze. Klimešová tady totiž nešla po uměleckých skupinách, ale po tematických okruzích.Přeludy, návrat k předválečné geometrii, primitivismus, totální a jiné realismy, tváře, balada/krajina, imaginace, zastavený čas, memento mori, spiritualita, nové role populární kultury, akce-tělo-experiment. Sekal, Boštík, Hudeček, Filla, Zrzavý, Medek, Brázda, Gross, Istler, Toman, Alén Diviš, Bělocvětov a řada dalších se ve vyjmenovaných tematických okruzích prolínají, střídají a podporují. Nenajdete je jen na jednom místě galerie, jsou v pohybu a ukazují se v polohách, které neznáte (třeba Filla); inspitrativní nonverbální boj. Kurátorská práce je ve Dnech… pečlivá; stručný popis uměleckých tendencí a pak už jen precizně poskládaná kolekce, která mluví beze slov. Jasný obrazy, jasný gesta a pocity. Už dlouho jsem neviděla tak jasně vykreslenej strach, obavu a pochybnosti.
Řadu konkrétních obrazů budete určitě znát odjinud, třeba Hudečkova Města, Medkovu Pletařku nebo Levitujícího Vladimíra Boudník. Tady ale v kontextu ostatních prací a hlavně v kontextu scénáře celé výstavy dávají daleko větší smysl; jako když k mapě dostanete ještě buzolu. Emoce spojený s koncem války jsou tu přenosný, v daný souvislosti s dobou fungujou asi nejvíc. Výstava je výbornou učebnicí, zároveň ale i prostorem pro zhmotnění vlastního strachu.

Kdybych měla představit Roky ve dnech jedním obrazem, byla by to tahle rytina od Vladimíra Boudníka z roku 1948. Jmenuje se Těžký údel.
Jsou tady ale i další soundtracky – Kardinálové od Libora Fáry. nepojmenovaná malba od Jitky Kolínské, Medkova Imperialistická snídaně nebo Podhrázského Imaginace strachu, která je i na plakátech k výstavě.
Výstava trvá do 19. září a plné vstupné stojí 120 Kč. Jestli najdete dvě hodiny času, jděte tam, jakožto zodpovědný vymetač pražských galerií jsem přesvědčená, že něco takovýho tady už dlouho nebylo.

(Anebo jděte alespoň vedle do Uměleckoprůmyslovýho muzea na výstavu o sklářské škole v Železném Brodě, můžete si tam navlíct vlastní šperk a vyslechnout střelený dialogy mezi pánem z dozorující bezpečnostní agentury a důchodkyněmi-kustodkami.)