Dost často ráno přestupuju na Muzeu z metro A na metro C. Vylejzám od vlaku k eskalátorům, jdu rozvážně, protože mám ty nový boty se super podpatkama, žejo, a se mnou jdou i ostatní lidi, někteří maj taky podpatky, někteří ne. Důležitý ale je, že nás bejvá dost. No a zpoza rohu se vždycky na poslední chvíli někdo rozhodne, že to metro, kterým jsme přijeli my, stihne, a rozběhne se proti tý naší rojnici. Pokaždý jsou z toho nějaký srážky, křivý pohledy, pošlapaný nohy, málokdy to ty protisměrní lidi stihnou, což je logický, protože se rozhodnou pozdě. Mám vždycky chuť těm lidem říct, ať se proboha necpou, že za tři minuty jim to jede znova. Stejně jako mám někdy chuť říct lidem, co se cpou jídlem, ať se necpou, že to neni hezký ani zdravý. A stejně jako mám chuť někdy zvednout prostředníček na ty super rychlý frajery debily řidiče, co se na mě nalepí na dálnici, když ve 140 někoho předjíždím.
Jasněže sem to eště nikdy nikdy neudělala. Ale jednou!
a kdybys byla učitelka, tak bych řekla, že se to povolání na tobě začíná projevovat:-)
hehe, myslím, že tohle nemá s účovstvím co dělat