Svatba Helči a Štěpána byla samozřejmě parádní a ve velkým stylu, jinak by to ani nebyla svatby Helči a Štěpána. Na Stádlecký most jsme došli z kempu, kde jsme zaparkovali, hezky organizovaněě podél Lužnice. Nikdo nikam nespadl.
Divili jsme se, jak to ten most může všechno unést. Unesl. Takovou lásku! Přivezly je historické automobily, ale po mostě už šli sami. Helča si navrhla krásný červenobílý šaty a kabátek a hlavně měla fantastickej klobouk a taky červený pruhy ve vlasech. Štěpán měl netradiční sportovní oblek, ve kterým vypadal jako superman a spiderman a borec dohromady. No vždyť sami vidíte.
Posvatební veselí pokračovalo úplně po drátkách. Další věc, kterou jsme nepochopili; těch sto padesát lidí se ubytovalo, zařídilo a bavilo až do večera samo. Všechno šlo samospádem, prostě tábor. Svatba jako tábor, ano, protože se v jednom takovým chatkovým táboře odehrávala.
Výhodou oproti klasickýmu táboru bylo, že třeba moje chatka (děti Kilián a Horác) dost dobře spala, takže nemuseli být žádný žabáci a já jsem mohla jít hrát s ostatníma vedoucíma Macháčka. Takhle by to bylo před deseti lety, i když komu to vysvětlim, když i letos hrál v hlavní společensko-stravovací místnosti Harmasan. Milý je zase vidět. Spát jsem šla ve tři, ale to kluci jammovali v nejlepším. Coververzi Under My Thumb nikdo nehraje tak dobře jako oni; Vojta na kytaru, kalifuk na basu a pe´ta na bicí.
Ráno pršelo, ostatně jako celou noc, ale šup šup šup z postele. A protože jsem s pitím skončila v deset, byla jsem docela fit a mohla v pohodě řídit. Místo Markéty jsme vzali pány K. a K. a přes melancholický Tábor a pomalý Benešov jsme to před Prahou dotáhli na bezstarostnou a zábavnou povídačku, kterou se mi samozřejmě nechtělo končit; deja vu, jedenáct let zpátky, ano, vzali jsme se na sebe pevnou linku domů, no prostě jako když jedeš z tábora. Tehdy. Teď jsme si na sebe nevzali nic.
Včera jsem dočetla Sabbathovo divadlo od Philipa Rotha. Původně jsem si myslela, že si normálně budu vypisovat; jenomže ony by to byly celý pasáže! Je to knížka, která jako kdyby mi vylezla z břicha, Nebo z ucha. Nebo nevim odkud. Strašně blízká a navíc perfektně přeložená. Velký pravdy, anebo ne velký pravdy, spíš vlastně – naopak – drobnosti ohledně vnímání života kolem, o kterejch máš pocit, že jsou jenom tvoje, protože o nich moc s nikým nemluvíš, jak jsou každodenní, a najednou na ně narazíš v knížce, kde jsou formulovaný podobně. Jen tak, mimochodem formulovaný. Paráda. Tyvago. To mám fakt strašně ráda.
Na puťák do Černý Hory, kam vyrážíme zítra, si beru běhacího Murakamiho s doslovem od Veselina; když teď týden nebudu běhat, tak si o tom budu alespoň číst, a vezmu si taky třetí číslo Full Moonu, kterej jsem si koupila v Pumpě, jak jsem tam byla v pondělí s klukama (v úterý v Týnský s Novajdou neměli! hermelín, zato měli spoustu vína, a ve středu ve Ztrátách s Ditou a Markétou měli všechno).
Teď mám sbalenej batoh a zase jsem nakoupila zbytečně moc jídla, budu jak nováček s těžkým a velkým batohem, nikdo mi nepomůže, protože jsem neměla bejt tak blbá a měla jsem vážně vzít jen jídlo na čtyři dny a zbytek dokoupit tam, jak rozumě rozhodl Jása; nepoučitelná, nepoučitelná stopka.bloguje.cz. A proto si to potáhne.